O Dingovi: Dvojí pravda a neviditelný plot (povídka po prvním hodu) Motto: "Stojíš na kopci a vidíš dvě cesty. Jedna je snadná, sytá a teplá, ale platí se za ni vlastními instinkty. Druhá je tvrdá, studená, ale svobodná. Vůdce ví, že každá pravda má svou cenu. Jakou cenu jsi ochoten zaplatit ty? Za co jsi vyměnil svou divokost?"
Bylo období sucha. Červená země popraskala a řeky se změnily v pouhé jizvy v krajině. Smečka byla hladová. Žebra se jim rýsovala pod rezavou srstí jako struny harfy, na kterou hraje vítr píseň o smrti. Vůdce smečky, starý Jargal, stál na kopci. Jedno ucho měl natržené z dávného souboje a v očích měl tíhu tisíce rozhodnutí. Pod ním, v údolí, svítila podivná, nehybná světla. Osada lidí. Vítr přinesl vůni, ze které se všem sbíhaly sliny. Vůni pečeného masa, odpadků a sladké vody. „Jdeme tam!“ vyštěkl mladý, dravý pes jménem Tesák. „Cítíš to, Jargale? Je to blízko. Je tam jídlo. Lidé tam krmí ty své... ty zotročené psy. Když tam vtrhneme, najíme se. Přežijeme.“ Zbytek smečky zavrčel souhlasem. Hlad je silnější než strach. Břicha jim velela běžet dolů, do světla. Jargal se ani nepohnul. Jen se díval na ta světla. Viděl víc než jen maso. Pamatoval si cinkání kovu. Pamatoval si hřmění hromových holí (pušek). A pamatoval si pohled psa, který žil dole u lidí – psa, který byl sytý, ale v očích měl prázdno, protože zapomněl, jaké to je lovit. „Stát,“ řekl Jargal tiše. Nebyl to rozkaz síly, byl to hlas jistoty... (pokračování povídky najdete v detailu položky) | 
