Keilová Věra: Čeká nás skok do Slunce Vědomí

Pomoc druhým

"Ve filmu Matrix byl popsán zajímavý mechanismus, který stále funguje. Hlavnímu hrdinovi bylo řečeno 'Vždycky ses rozhodoval sám a vždycky budeš. O tom, že tu teď se mnou budeš sedět, ses už také rozhodnul velice dávno na úplně jiné úrovni. Teď tu jsi proto, abys pochopil, proč jsi toto rozhodnutí učinil.' Přesně tak jsme se i my už někde jinde rozhodli, jaký účel a smysl bude mít náš další život, a pokud ho nenaplníme, duše začne být smutná. V tom případě jdeme sami proti sobě. Pak si duše vybere další tělo a jde to dál. Ty ses, Věro, někde na jiné úrovni rozhodla pomáhat, i když si to teď neuvědomuješ a nepamatuješ. Když jsme součástí jednoho Celku a rozhodli jsme se pomáhat, obnáší to i to , že přes nás chodí nejrůznější myšlenky. Jde o to zůstat pozorovatelem a pořád stát ve svém středu. Ježíš to měl také tak, že ho to rvalo na kusy. My dnes nevidíme, co prožíval, a že měl různé touhy, které byly stejné jako ty naše. Ten, kdo si přeje zažít Kristovo vědomí, bude proto zažívat i všechny pochybnosti a utrpení, jaké měl on.

Někdy chceme někomu pomoct, ale to ještě neznamená, že mu to bude ku prospěchu. S tím je třeba počítat. Jsme tu pro druhé, ale dokud neumíme být sami se sebou, nedokážeme dát skutečnou oporu ani jim. Když se něco někomu přihodí, říkáme, že to zase bude dobré, i když třeba víme, že nebude. Lepší je říct 'Podívej se, máš mě a já budu dělat všechno proto, abys zlvádl.' Pak neztratíme ani sami sebe a zároveň druhému dáme to, co potřebuje.

Zatím se však většina lidí snaží budit dojem, že druhým dává - a často dává třeba i hodně - ale jakmile přitom nejsou sami sebou, jsou pak vyčerpaní. Zároveň přitom často neumějí přijímat, a tak v jejich dávání druhým není ani Vědomí, ani Láska. 

Pokud se člověk stará především o druhé, táhne ho to vibračně dolů, protože vlastně zrazuje sám sebe. V první řadě má totiž zachraňovat sám sebe. Většinou to dělá proto, že od druhého člověka něco chce - třeba jen podvědomě - jenže pokud druhý člověk nebude chtít, nezmění se vůbec nic. Obětovat svůj život druhému člověku, to nikdy nedělej, protože to se vždycky vymstí. V první řadě dělej vždy všechno pro sebe. Znamená to, že vždycky uděláš to, co cítíš. Říká se tomu osvícené sobectví.

A také si pamatuj, že nikdy nemůžeš nikomu ublížit nebo ho využít, dokud to podvědomě nechce také on."

Všichni jsme jedním Vědomím, které má pouze mnoho forem (těl, hlav, rukou, nohou atd.) Vzpomínám si, jak jsem jednou při jízdě vlakem, kde bylo tolik různých lidí, silně vnímala, že jsme všichni úplně všemi těly zároveň a že si v nejrůznějších projekcích (životech) jenom dopřáváme dílčí zkušenosti - různá těla, různá prostředí a také různé prožitky. Zkuste si to také tak procítit a uvidíte, jak celý svět začnete ihned vnímat úplně jinak.

(str. 104)

Když se potůčky slijí v řeku

Jsme uprostřed oka uragánu a nestačíme se divit. Západní společnost se dostala do klíčového a zlomového bodu svého vývoje, jímž je rozklad, aby Fénix opět vstal z popela a nastal zlatý věk. Teď jsou však vnější jistoty pryč a bolí to. Svět založený na starých mylných přesvědčeních se hroutí a už je nám asi jasné, že nezůstane kámen na kameni a transformace světa, společnosti i nás samých je víc než nutná. Náš vlak jel do zdi, a proto zákonitě narazil, a to ve všech ohledech. Stáváme se přímými svědky proměny celého světa i lidstva a potřebujeme nové informace, na nichž můžeme stavět. Nový svět totiž musíme nejprve vytvořit. Rodí se zcela nová společnost a všichni teď můžeme naplno ukázat, co v nás dřímá. Dobré je celému procesu porozumět a pochopit univerzální přírodní zákony a vývojové cykly, jimž je ve Vesmíru i na Zemi podřízeno naprosto vše. Změnu, která probíhá, není možné zvrátit a stejně tak není možné ji vzdorovat. Jediná možnost je tím projít pokud možno s co nejčistším štítem.

V této knize najdete odpovědi na otázky, proč se dosavadní společenský systém hroutí, o co vlastně jde, kam směřujeme, a proč se nový svět rodí v tak velkých bolestech. Povídala jsem si o tom s řadou moudrých a vědomý lidí (nejen chytrých), které mi osud do cesty nepřivál náhodou - toužila jsem totiž po vlastní proměně, uzdravení a svobodě, a tak do sebe všechno zapadlo přesně tak, jak mělo. Před mnoha lety mi jiné obzory v nahlížení na život odkryly nejprve knihy indického mudrce Osha a poté se už strhla doslova lavina. V mém životě se objevili Vladimír Karka (1963-2018), Marcelka z hor a další. S Vladimírem Kafkou jsem strávila mnoho dní v průběhu let 2010 až 2012, kdy jsem ho navštěvovala v jeho podnájmu a zároveň ateliéru v Praze 5 na Smíchově. Už tenkrát mi předával informace o tom, co se děje dnes, a uváděl to do velmi důležitých a zajímavých souvislostí, které se dočtete na dalších stránkách. Také jsme společně pořádali besedy pro čtenáře časopisu Meduňka, zaměřeného na celostní cesty ke zdraví, a rovněž mi poskytl obsáhlý rozhovor do knihy "Rok 2012 - šance pro každého...

(str. 10)