Sedlák Tomáš: Legenda o orlích lidech

Tento příběh byl po mnoho generací předáván pouze ústní formou. Až ve věku Vodnáře, v dobách transformačních změn, mohl být konečně napsán, aby pomohl i Vám pochopit...

Legenda o orlích lidech je příběhem nalezení Božství v Sobě.

Najban neměl tušení, kam je unášen, věděl pouze kým. Neměl strach a neměl ani chuť vzepřít se síle, jež ho pevně svírala a nechala ho shlížet dolů na nepatrnost světa. Všechno mu rázem připadalo tak malé a vlastně to hluboko pod sebou nedokázal ani pojmenovat. Neznal meandry řek ani nekonečné louky vlnící se v poryvech větru. Netušil, že to zlatavé je písek pouští a modré v dálavách je bezbřehost oceánů.

Mnohokrát zavřel oči a spojil se se svou poštolkou v jedno vědomí, dokázal letět, ale nikdy to nebylo dál než na dohled z ostrovních útesů. A nyní je tak vysoko a tak daleko. Nevěděl však ani, zdali má být šťastný, nebo zdali má předjímat bolest.

Negun se dál opíral svými křídly o vzdušné proudy. Jednou stoupal, podruhé zas prudce klesal, jako by si hrál nebo spíše jako by chtěl tomu, kterého držel ve svých drápech, ukázat jiný svět... jiný vesmír.

Slunce už pomalu zapadalo za obzor a on stále letěl. Dlouhá pouť nakonec zavřela Najbanovi oči, ale i ve spánku cítil vítr, jenž ho čistil od špíny slov a prožitků, kterými musel projít.

Cesta byla dlouhá jako jeho touha ukrytá hluboko v jeho srdci a neslyšně tepající po skutečném poznání, avšak i ona musí jednou najít svůj cíl, neboť je stvořena přáním pochopit a nalézt.

Probudil ho náhlý výkřik, velký pták se chystal k přistání. Dopadli lehce a obří pařáty konečně pustily, co nesly. Najban se ocitnul na místě podobném jeho rodnému ostrovu. Stejný písek, stejné skály, a dokonce i jeskyně, jež odkrývala své nitro těsně vedle něj, vypadala navenek jako jeho rodná. Jediné, co se jistě změnilo, byla výška. Najban se naklonil přes okraj a pod ním se vznášely pouze peřiny mraků a větrný proud je pomalu unášel směrem k rudému slunci...

(str. 62)