Weberovi Š. a Z.: Láska bez pout

Společnost nám vnutila názor, že bolest patří jenom do nemocnice a do péče lékařů, ne do našeho těla a našim citům. Pravda je ale taková, že bolest je cit a patří k nám. My jsme jen zapomněli, jak ji vyjádřit, a děláme vše proto, abychom ji potlačili, spolkli a styděli se za ni. Přitom je to stejně hodnotný prožitek jako radost.

Bolest je sestra lásky. Pokud neumíme prožívat a vyjadřovat bolest, neumíme vyjadřovat ani lásku.

Americká socioložka Brené Brown říká: "Nelze selektivně utlumit emoce." A to je velká pravda. Jenže my se často chováme, jako kdyby neplatila. Utlumujeme bolest a smutek vším možným - jídlem, nakupováním, prací, někdy i útěkem do meditací. A nedochází nám, že tak nevědomky utlumujeme i druhou polovinu našich emocí - těch pozitivních. Proto se nelze divit tomu, že když si řekneme: "Skvělé, život konečně nebolí," tak pro radost zůstává jen velmi malý prostor.

V naší době jsme v západní civilizaci nejvíc obézní, zadlužení a medikovaní, co kdy lidstvo bylo. Nejsme totiž schopni vnímat radost z malých věcí a potřebujeme velmi intenzivní požitky, abychom byli schopni vůbec něco cítit a prožívat. Jenže tato radost je velmi pomíjivá a rychle splaskne. Navíc to snadno vytváří závislost na opakujícím se dočasném prožitku intenzivní radosti.

Tím, že nejsme ochotni prožívat bolest a smutek, si nevědomky zužujeme schopnost prožívat to dobré. Chcete-li tento stav změnit, řiďte se jednoduchou radou: Když cítíte radost, smějte se nahlas a upřímně. Když cítíte bolest, stočte se do klubíčka a dejte průchod plnému: "Au!" Aby mohla bolest opravdu odeznít, potřebuje se uvolnit.

Když autenticky pláčeme, dostáváme se hlouběji, a v jednu chvíli se nadechneme, uklidíme a můžeme pokračovat v cestě očištění...

(str. 71)