Rachana Shivam: Lotosový porod bez přestřižení pupečníku

Vhodným uzavřením procesu lotosového porodu z hlediska duše by bylo vrátit placentu zpět zemi, se kterou hluboce souzní. Pohřbívání placenty se praktikuje v mnoha kulturách. Naštěstí u nás v Austrálii se můžeme obrátit ke zvykům místních domorodců, jejichž porodní praktiky, než je narušila moderní medicína, jim umožňovaly uvědomovat si jejich úplné spojení se zemí. I psychologie jejich kultury vyjádřená v době Snění potvrzuje jejich jednotu se zemí - dokonce krajinné útvary jsou propojeny stejně jako oni. Místo, kde je pohřbena placenta jedince, značí jeho spojení se Zemí a jejím sněním. Mně se střípek této pravdy podařilo zahlédnout, když jsem v 70. letech žila u domorodců ve střední Austrálii. Pochopit se mi ho podařilo o dvacet let později, když jsem se setkala s Rachanou a Darichou.

Jsem přesvědčená, že když budeme k porodu našich dětí přistupovat přirozeně s vědomím, že na svět přivádíme vnímavé bytosti, které se právě nacházejí ve zranitelné fázi vtělení, lidský potenciál se bude moci plně rozvinout. Lotosoví lidé budou snáze navazovat láskyplné vztahy, které skončí přirozeně, nikoliv ve víru neurotických závislostí a strachů. Lotosový porod má také potenciál přemostit propast mezi lidstvem a Zemí, jež se stala charakteristickým rysem moderní "vyspělé" civilizace. Podaří-li se nám znovu rozpoznat a přijmout naše energetické spojení se Zemí, pak už ji nebudeme moci ničit a zneužívat.

Na první pohled se zdá nemožné, že by náš vztah k placentě a způsob, jakým skončil, mohl mít tak dalekosáhlé důsledky. Když se však této možnosti otevřeme a prozkoumáme obsah našeho nevědomí ve snech a hlubinných terapiích, zjistíme, že skrze náš nitroděložní vztah s placentou jsme opravdu bytostmi země. Naše duše se na chvíli nechaly svést myšlenkou, že mysl je nadřazena tělu. Nyní je na čase, abychom se navrátili do našich těl, protože spojení s naší hmotnou stránkou nám umožňuje rozlétnout se do výšin a rozvinout náš potenciál tak, jak bychom toho coby nehmotné duše nebyli schopni...

(str. 81)