Ničková Lenka: Zlatovlasý Jan

Při objednání do 17. 9. 2025 budeme přikládat ke knize zdarma prémii ve formě knihy Martina Dosoudila: Večerní povídání na jihočeském statku.

Kniha tematicky a výtvarným zpracováním navazuje na autorčin titul Příběhy stromů (Mladá fronta 2007). Autorka nás po desetileté odmlce opět přivádí do světa stromů – tentokrát společně s hrdinou této knihy, zlatovlasým Janem.

Jednotlivá témata vybraných stromů se splétají do životního příběhu mladého muže, jehož putování vede cestami i necestami, skrze neuvěřitelná dobrodružství, do exotických krajů, až po zážitky hraničící se smrtí. Náš hrdina se během své pouti postupně seznamuje s životními tématy, které v té či oné formě přicházejí do života nám všem. Pohádkovým jazykem, sobě vlastním, vypráví autorka o Janově hledání smyslu putování; bohatá symbolika stromů zde slouží jako pestrobarevné pozadí Janova dramatického životního příběhu. Magický svět Lenky Ničkové, pohybující se na pomezí skutečnosti a fantazie, nám umožňuje prohlédnout si do hloubky dávná témata a rituály, z nichž některé jsou přítomné v našich životech již jen jako nejasná tušení… A přesto, nebo právě proto, jsou tyto skutečnosti nesmazatelně zapsané do našeho vědomí a dožadují se pozornosti…

Jan na své pouti životem obstojí a naplní své životní poslání. A co my? Na konci knihy, stejně jako v prvním díle, je k dispozici seznam jednotlivých stromů s přírodopisnými, léčitelskými i symbolickými informacemi, které představují ověřené milníky na cestě za poznáním našich moudrých souputníků a blízkých sousedů na naší planetě – stromů. Překrásné ilustrace ke knize vytvořila s láskou a nadšením Alena Prosečová.

O autorce: Lenka Ničková se narodila v Praze, avšak podstatnou část dětství prožila v Londýně. Vystudovala filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Patnáct let pracovala jako redaktorka a hlasatelka zahraničního vysílání Čs. rozhlasu. Dnes je překladatelkou, homeopatkou a specializuje se na tlumočení přednášek zahraničních homeopatů v Čechách.Seděl u lože nemocné a před očima se mu míhaly jako ve snu šťastné chvíle jejich společného života. Viděl mladou svou ženu co dívku, něžnou a veselou jako ptáče zjara, vesele si prozpěvovat při práci, viděl ji sedět, vážnou vážnou a soustředěnou, na mši v místním kostelíku, slyšel její jasný hlas, když zpívala s ostatními děvčaty večer na návsi, viděl sám sebe, jak se o dožínkách poprvé osmělil požádat svou vyvolenou o tanec, jak se její útlé tělo prohýbalo pod jeho rukou, plaše položenou jí v pase, jak klopila oči a ruměnec jí zbarvil bledá líčka. A pak oči zvedla a on v nich uviděl jiskřičky, hvězdám podobné. Tehdy věděl, že spolu s Annou již zůstanou navždy. O svatební den, v bílém kroji se zelenou suknicí, s věncem z polního kvítí, zdála se mu Anna tou nejkrásnější na světě, podobná vílám z pohádek. A nedala jinak, než že ve svatební kytici čerstvé větvičky své břízky musí míti, aby strom společně s ní její velký den mohl oslavit.

Seděl muž u lože své ženy, ležící jako tělo bez ducha, a vzpomínal.

Nyní přicházely myšlenky na méně šťastné dny. Na den, kdy po těžkém porodu do náruče zesláblé ženě dcerušku položili, aby děťátko vzápětí vydechlo na tomto světě naposledy. Na dny následující, kdy se mladá žena propadala do svého žalu a bývalé zdraví se k ní nevracelo. Na to, jak i další jejich děcko jen krátce navštívilo tento svět, aby se vzápětí odebralo na věčnost. Vzpomínal muž i na den, kdy mu potřetí jeho žena tichounce šeptla, že je opět v naději. Strach, který tehdy zachvátil její duši, nedokázal vykořenit ani on, její muž, ani kněz, ani žádný lektvar či škapulíř od místní báby kořenářky. A když se pak nakonec, zázračně a lehce, narodil malý Jan, díval se na matku moudrýma očima, jako kdyby byl mnohem starší té, jež ho zrodila. Ty temně modré oči jakoby říkaly: "Neboj se, neboj. Hleď, jsme spolu, to nejhorší už je za námi." A Anna hleděla do těch očí jako zmámená a nemohla se pohledu toho nabažiti. Porodní bába už chtěla děťátko odnést, ale Anna zašeptala: "Ještě..." a pila pohled svého syna jako živou vodu...

(str. 17)