Nevrlý Miloslav: Karpatské hry (váz)

Aninejské pohoří

ROKLINATÉ HORY. Průrvy, soutěsky, kaňony, údolí a rokle, které jinde nespatříš. Hluboké jizvy do zelenobílých krasových planin. Dech horkého jihu v banátských horách - růžkaté zmije vznešené sametově fialové barvy se vyhřívají na horkých vápencích. Hedvábný lesk kyvorů, skalních kapradin. Nikde jinde jich neroste víc. Největší krása - průrva řeky Caras. Bez stezky a bez lidí plynou od soutoku s Comarnikem tiše a pomalu patnáct metrů hluboké průzračné vody. Čiré hlubiny stojí mezi bílými převislými stěnami od skály ke skále, až na dno vidíš. Vodní ulice, kterými lze jen plout, nad nimi strmé, stametrové srázy porostlé stěží prostupnými houštinami. Místy opět divoké slapy, peřeje, prahy, člun musíš táhnout za sebou mělkou vodou. Opuštěné jeskyně ve skalách, obří hrnce. Zasvítí-li slunce do zeleně mechatých vodních jeskyň, objeví se tisíce duh v padajících kapkách. Obrovské kapradiny jelení jazyky.

Krásný kaňon řeky Girlijste s odporně černou uhelnou vodou. Nad ním suché pláně se srbskými dědečky a sládnoucími švestkami. Horké noci...

(str. 35)

Hra na hlad

SLYŠÍŠ TO VOLÁNÍ, mlsný bratříčku? Je to každoroční volání hladu. Z hor se opět plíží hladové letní vlčí týdny, čas, kdy budeš vděčně jíst to, co bys v dobách hojnosti nevzal do úst. Nestěžuj si, nevyj na letní měsíc, sám vkládáš hlavu do vlčí oprátky. Těšíš se, jak v ní obstojíš, a zároveň se bojíš. Své mlsnosti se bojíš, ale jsi i rád, že se nepatrně připodobníš většině lidstva, splyneš s hladovějícími milióny, koutkem očka zahlédneš, co to znamená nežít v nadbytku. Jídlo na cestě je otázka života, bytí.

Nemáš-li ho, nemůžeš dál. Pýcha cestovatele: nést jídlo na deset dní s sebou na zádech. Dlouhá a smysluplná, ale také nesnadná hra. S normálními jídly v ní neobstojíš, jsou těžká, neskladná, kazí se a roztékají. V našich zemských šířkách nerozhodují při letních cestách mrazy, lijáky, dravá zvěř, mořské bouře, domorodci ani nemoci, ale jídlo. Na skutečném putovním táboře, třeba do rumunských Karpat, kde je k lidem daleko a obchody na dny vzdálené, je jídlo z hmotných věcí nejdůležitější. Vznáší se jako přízrak nad táborovými ohni i nad slunečními pochody, stále se o něm mluví, všem tanou před očima doby příští hojnosti, den, kdy se opět přejedí. Těžko jim to vyvracet, jídlo je dar jako život. Doma je snadné a krásné tři dny hladovět, zkusil jsem to. Sedím u jasného okna, od konce druhého dne již nepociťuji hlad, jen sladce slábnu, zjasňuji se, duše přestává být bachratá a chtivá, půst osvobozuje, uvolňuje jiné, lepší síly. Mohu se pak mylně domnívat, že hmota, jídlo, smysly již nade mnou nemají vládu, že jsem jejich pán. Ale nikdo není zbaven tíhy smyslů, nevymaní se lehce z jejich objetí, a když, pak upadne z jednoho do druhého. Co mně schází na mlsnosti, přebývá na smyslnosti.

Ale hladovět tři dny na cestách je cosi jiného, záhubného. Potácím se pod batohem, tupě a bez radosti, v uších hučí, srdce buší, nohy se podlamují, proklínám chvíli, kdy jsem se vydal na cestu. Ale většinou to není tak zlé, vždycky zbývá cosi, co je možno sníst. Na dně ruksaku se na konci cesty ukrývá směs vlhkého cukru a žluklé slaniny, prach z ovesných vloček, slizký sýr a polévková kostka, kakao. Ojedinělá chuť. Uhnětu stěží poživatelnou kouli a život je zachráněn, mohu být v horách o den déle...

(str. 80)