Justychová Iva: Můj život s duchem

... "Možná ti přijde to, co říkám zmatené, to je přesně ono, strašně těžce se mi dává do slov to, co ti chci říct, je to obsáhlé, když to dám do slov a zcela jednoduché, když to procítím v souladu s láskou.

Všechno, co se děje, je láska. I když to tak nevypadá, ale jiná láska, než ta, kterou běžně lidé žijí. To je většinou obchodní typ lásky. Láska, o které já hovořím, je esence čisté lásky bez podmínek. Život bez podmínek, jednoduchý život se nám tady nabízí, ale my ho zatím nedokážeme uchopit, pochopit a přijmout, a tak se stále rodíme, máme potřebu se něco naučit, přitom to, co se naučíme, je vlastně potřeba se pak odnaučit, protože nám to právě v tom prožitku čisté esence lásky, překáží. Je to pro tebe zatím dostatečně srozumitelné?" ...

(str. 120)

PRVNÍ DEN POBYTU

A jejda, mám několik zmeškaných hovorů, to musím vyřídit ještě před snídaní, pomyslela si Jana. No, jsou to samá neznámá čísla, tak snad bude stačit informativní odpověď, že jsem na dovolené, že se jim ozvu v pondělí.

„Nad čím dumáš?“ zeptala se jí Sylva.

„Ale mám tu nepřijaté hovory, tak přemýšlím o textu, který odešlu, víš. Doufám, že nebude nic akutní, a kdyby, tak se mi snad ozvou znovu.“

„Prosím tě, nešil. Máš volno, užij si ho. Já jdu do sprchy.“

Jana mezitím odepsala a přemýšlela, jestli nemá zavolat domů, jestli je všechno v pořádku, ale v tu chvíli vyšla Sylva z koupelny, tak odložila mobil a vystřídala jí.

Snídaně byla báječná a pak se Jana rozhodla pro dopolední cvičení v zahradě a bazén. Sylva si vybrala vycházku Údolím snů s meditací. Potkají se spolu na oběd.

Při obědě, byla Sylva tichá a zamyšlená, a tak se jí Jana zeptala, jestli je všechno v pořádku a jak se jí líbil dopolední program.

„Já ti ani nevím, jestli je všechno v pořádku. Měla jsem pocit, že jo. Teď nevím.“

„A stalo se něco?“

„Ještě ráno jsem měla pocit, že je všechno v pohodě, že tu Radkovu nevěru jsme zvládli, a že pokračujeme úplně normálně dál, a teď při té meditaci mi došlo i něco dalšího, o

čem jsem neměla ani páru. Tedy řeknu ti, že jsem si asi hodně věcí nalhávala a nasadila jsem si něco jako masku pro druhé, že….“

Sylva se rozplakala, Jana ji pohladila po ruce a čekala, až bude chtít kamarádka pokračovat. Nějak cítila, že na ní nemůže tlačit, že jí to Sylva řekne, až bude chtít.

„To jsem si nemyslela, že se tady takhle rozbulím, ale představ si, že já jsem si celý život říkala, že jsem ta silná, že mě nic neporazí a hlavně, že to musím vždycky všechno zvládnout. A stejně tak jsem přistoupila i k té naší patálii s milenkou, ale teď mě to tady asi dohnalo. Nevím, je to možná tím, že jsem mimo domov, sama za sebe, tak cítím, že nejsem tak silná, a že už toho je nějak moc. Já si myslela, že to mám všechno pod kontrolou a nemám.“

„Sylvo, ty jsi úžasná, neboj, tohle taky překonáš a zase najdeš svojí sílu. Co se vlastně stalo?“

„Ta procházka byla skvělá, šlo nás jen pět, samý fajn lidi, cestou jsme kecali i mlčeli, všechno bylo v pořádku, krásná příroda, počasí, jen se podívej, je krásně, co víc si přát, viď? A pak jsme si každý našli místo na meditaci a Táňa, která nás doprovázela, si s námi ještě chvíli povídala o životě, o našich snech a přáních…, no a už v tu chvíli jsem pocítila někde v sobě velkej smutek, takovou děsnou prázdnotu, ale nic jsem neřekla. I ostatní mlčeli a nechtěla jsem jim to kazit svými pocity, no a pak jsme meditovali na téma snů a snění, přání a cílů v našem životě. Táňa nás uvedla do meditace a já po dlouhé době opravdu cítila, že jsem ve spojení sama se sebou, se svým dechem i tělem, až jsem se podivila, že mě ten smutek opustil a já se vydala do krajiny svých snů, no a

tam…, a tam jsem potkala své dětské holčičí já a svou Radost a vůbec jsem k nim nemohla. Nejdřív jsem si myslela, že nechtějí ty dvě ke mně, nebo že nemůžou, protože jsou za plotem. A tak smutně se na mě obě dívaly. I to vypadalo, že mi něco říkají, viděla jsem, jak se jim pohybují rty, ale já nic neslyšela. A ta malá se rozplakala a tu úžasnou Radost zahalila šedá mlha. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že „né ony“, ale já jsem za plotem, ve vězení. Sama a dobrovolně jsem ve vězení a jsem si sama sobě Žalářníkem i Otrokářem. Kdybys viděla tyhle dvě moje já – Žalářníka a Otrokáře, proti nim jsem taková malá, nicotná a ztrácím se stále víc. Každým dnem zabíjím své další sny, a tak za to pykám v kobce a čekám na popravu.

A pak najednou jsem znovu zahlédla to malé dítě, představ si, ono za mnou přišlo do toho vězení, přitulilo se ke mně a pak se na mě jen dívalo a mlčelo. A v tom jeho mlčení nebyla jediná výčitka, nebylo tam jediné ošklivé slovo, naopak to, co ke mně přicházelo, bylo láskyplné přání, abych si uvědomila své sny, protože ta malá holčička je zná a přišla mi je připomenout. Já jsem se prý ztratila v jakémsi Snu o životě, Snu o lásce, v nějaké představě „jak to má být“. A ona přišla, abych se už konečně probudila a uvědomila si, čí sen žiji, protože ten život je můj a jen já rozhoduji o tom, co chci a co skutečně mám.“

Sylva domluvila a Jana se na ni dívala a měla pocit, že tohle zná velmi dobře. Asi není náhoda, že jsou se Sylvou kamarádky. Vlastně jsou si svými životy hodně podobné. Obě jsou zodpovědné, starostlivé, neustále připravené někomu pomáhat. A obě zapomněly na své vlastní sny a životy. Ach jo. Je to tak. Jana ani Sylva v této chvíli nepotřebovaly mluvit, cítily to souznění, a to pro tuto chvíli stačilo.