Brunton Paul: Hledání Nadjá

Kniha je pomůckou k poznání sebe. Autor odhaluje nejskrytější tajemství člověka a rozvíjí učení jehož základy byly načrtnuty v Tajné stezce. Cesta zde popsaná je stupněm k poznání nejvyšší Pravdy. Těm, kteří budou číst tuto knihu s otevřeným srdcem a sledovat tuto Cestu s odhodlanou myslí, přinese hluboký mír a dokonalý odpočinek v Duchu. Podoba jáství, tak jak ji vytváří, je možná pro většinu z nás nezvyklá, ale kdokoliv se jí bude řídit, nakonec shledá, že duši lze poznat. Ten, kdo se domnívá, že tato tvrzení jsou pouhými fantastickými spekulacemi a že tyto zážitky jsou pouhými mentálními halucinacemi, klame se tím, co je pouhým dnem v dějinách světa. Kéž by tento náš věk nebyl tak vzdálen pravému životu, kéž by byl ochoten přijmout alespoň několik z těchto myšlenek!

Dr. Paul Brunton zemřel 27. července 1981 ve Vevey ve Švýcarsku. Narodil se v Londýně roku 1898. Je autorem 29 knih, z toho jich bylo 17 zveřejněno až po jeho smrti. Je všeobecně uznáván za to, že uváděl jógu a meditaci na Západ a podal vysvětlení jejich filozofického pozadí přístupnou formou.

Jeho způsobem psaní bylo zaznamenávat myšlenky okamžitě, jak přicházela inspirace. Často je zapisoval na zadní strany obálek nebo na okraj novin, když se procházel mezi kvetoucími zahradami, obklopujícími Ženevské jezero. Později byly opsány na psacím stroji a utříděny, počemž je nakonec sám tematicky uspořádal.

P.B., jak je znám svým následovníkům, byl jemný člověk, z něhož vyzařovala laskavost. Jeho učení bylo ukuto v tuhé zkoušce života a jeho duchovnost zářila jako světlo majáku. Odmítal však každý pokus vytvořit kolem sebe nějaký kult. Musíte v sobě nalézt svého vlastního P.B., říkával.

Duchovní pěstování jemnějších citů

Praktický mentální výcvik, který je popsán v dalších kapitolách tohoto pojednání je prací na nejdůležitější složce lidské bytosti, ale nezanedbatelnou výchovu potřebuje i emocionální prvek. Pro nemalý počet povah mají ryze intelektuální metody menší přitažlivost než metody, které se dotýkají citů. Lidské bytosti jsou utvářeny různými způsoby a samozřejmě jsou přitahovány takovým druhem činnosti, která nejlépe harmonizuje s jejich převládající letorou.

Náboženství je záležitostí především citů a dosahuje svého vrcholu v náboženském mysticismu. V minulosti náboženský prvek v masách lidstva převládal. Uctívání má vyšší hodnotu, když odvrací myšlenky uctívajícího od jeho vlastní osobnosti k té osobnosti, která patří vysokému duchovnímu řádu, ale nejvyšší hodnotu má, když jsou tyto myšlenky věnovány nekonečné Síle, kterou nazýváme Bůh. Náboženství se stává opravdu účinné, jestliže vyvolává duchovní touhu, silné toužení po tom, abychom byli vyzdviženi ze svého běžného mravně labilního stavu do stavu božského a svatého. Takováto duchovní touha, jestliže je opravdová, přetváří lidové náboženství v mysticismus. Lze říci, že jen ten je opravdu zbožný, kdo se stal mystikem - vše ostatní se dotýká pouze okraje uctívání

Pobožní lidé mohou úspěšně praktikovat tuto náboženskou cestu. Mohou používat postavu a život svého Pána a meditovat o něm jako o ideální existenci. Při uctívání podoby této vznešené Duše by měli celou sílu své touhy obrátit k Ní, a to s takovou intenzitou, že všechny ostatní myšlenky vyloučí. Podoba má být vytvářena co možná nejjasněji, s těmi nejmenšími detaily a v živých barvách. Pak může mysl s láskou prodlévat na příhodách osobního života svatého Ideálu nebo na některém aspektu Jeho učení, nebo lze pro kontemplaci použít vnitřní obsah některého Jeho rčení. Musí Jej "vidět" tak jasně, že se po tu dobu zdá zhmotnělou postavou, stejně skutečnou jako jejich fyzické okolí. Musí si jasně zobrazovat situace a události, až jim "oživnou". Mystický element tohoto cvičení se začíná doopravdy projevovat tehdy, když se jim Kristus - je-li on zvoleným Vůdcem - už nejeví zevně, nýbrž v jejich nitru, když už není osobou>, nýbrž se stal přítomností. To znamená, Jeho obraz má na nejvyšším bodě uctívání zmizet, přičemž je Jeho samotná bytost, Jeho život projeví v uctívajících jako Kristus-Já. Když je dosaženo tohoto vysokého stavu duchovního znovuzrození, On se již nejeví jako zvláštní a odlišná bytost, ale celá naše osobnost je do Něho ponořena, podrobena Jeho volání, absolutně a bezvýhradně. Potom je zrozen na jejím místě Kristus-Já, prostupující přítomnost, jež je naším pravým nezničitelným dědictvím.

Musí být vyvinuto skutečně horoucí toužení, srdce-pronikající láska k Božské Osobnosti, než takovéto meditace přinesou úspěšné výsledky. Máme k Němu volat a žádat o Jeho milost, ale toto volání musí vycházet z hloubi našeho srdce, máme-li ji opravdu obdržet. Jestliže si Jej zvolíme za téma naší upřímné touhy, budeme Jej uchovávat jako svátost v tiché katedrále svého srdce a přitom všechny ostatní myšlenky v době uctívání vyloučíme; jestliže budeme během meditace prodlévat v Jeho duchovní přítomnosti a dovolíme, aby Jeho duchovní přítomnost prodlévala v nás i během jiných činností, určitě přijde okamžik, kdy se nám dostane nezapomenutelného zážitku mystické extáze. Různé nedostatky a nevyhnutelné zármutky, starosti a soužení osobního života budou dočasně zastřeny nevýslovnou radostí, jež nás zaplaví. Objevíme pravý význam onoho tak velice zneužívaného slova láska a budeme chtít prokazovat přátelství celému světu i za cenu toho, že bychom se stali mučedníky. Od té chvíle budeme chtít konat Jeho vůli, osobní podrobovat Božskému a s radostí přijmeme skutečnost, že všechno stvořené se pohybuje vpřed s evolucí celého vesmíru k úžasnému vznešenému cíli.

Jestliže se nám při těchto náboženských kontemplacích a náboženském toužení začnou hrnout do očí slzy, nesmíme je potlačovat. Měli bychom je přijímat jako součást nevyhnutelné ceny, která je požadována. Pomohou rozpustit neviditelné přehrady mezi námi a Božským Ideálem. Ti, kdo pláčou ve svém duchovním vyhnanství, nepláčou nadarmo...

(str. 148)