Pohádkový příběh, který dodá vašim dětem odvahu jít za štěstím
Tato kouzelná kniha z Oflajňákova světa přináší příběh desetiletého Péti, který se učí, že ne vždycky můžeme vyhovět představám druhých — a proč je důležité najít svoji vlastní cestu. V novém dobrodružství plném humoru, napětí a offline zážitků, se Péťa pokouší zachránit svůj hnědnoucí žeton i vlastní budoucnost. Tato kniha potěší malé čtenáře i dospělé, kteří hledají příběh o odvaze být sám sebou, navzdory očekáváním okolí. Ať už hledáte zábavu nebo ponaučení, tento díl Oflajňáka vás zaručeně vtáhne — a možná i připomene, proč stojí za to odolat tlakům okolí a naslouchat vlastnímu srdci.
Pokračování českého pohádkového bestselleru Oflajňák. Dlouho očekávaný druhý díl je tady!
"Knihu jsme s dětmi přečetli jedním dechem a hned po dočtení se mě ptali, zda bude druhý díl... Kniha je vážně skvělá a inspirativní."
MarkétaPéťa je obyčejný desetiletý kluk, který rád dělá radost druhým. Jenže potěšit všechny okolo se zdá jako nesplnitelný úkol. Obzvlášť když jde o jeho budoucnost. Aby toho nebylo málo, za trest tráví prázdniny na vesnici s despotickým dědečkem, daleko od kamarádů i civilizace. Starosti mu dělá i jeho kouzelný Oflajňákův žeton. Začíná hnědnout. Jak ho varoval pan Votýpka, pokud zhnědne úplně, čeká ho v dospělosti velký malér!
Podaří se Péťovi najít vlastní cestu životem a zároveň nezklamat ty, na nichž mu záleží? Jak vyřeší záhadu hnědnoucího žetonu, když kolem není nikdo, kdo by mu poradil?
Nejvhodnější pro čtenáře od 6 do 12 let, knížku ocení i dospělí a fanoušci prvního dílu (který ale není třeba číst, abyste si užili i tento).
Ukázka - kapitola šestá:
Vesnická pravidla
"Tááák vstátáme, ospalče," drnčel dědův hlas, a ještě víc bouchání vařečky do hrnce, které si vzal s sebou, aby kluka snadněji probudil.
"Ehhhh," vysoukal ze sebe Péťa Probudil se i Pětka. Ani jeho tato metoda buzení nepotěšila.
"Vstáváme, vstáváme," opakoval děda a tloukl do rytmu vařečkou.
"Ehhh, kolik je hodin?" zeptal se Péťa.
"To se ani neptej, kluku jeden, už je čtvrt na sedm a ty se ještě válíš v posteli."
"Cože?! Čtvrt na sedm? Takhle brzo nevstávám ani do školy."
"Seš na vesnici, tu se vstává v šest," odpověděl děda. Péťa vylezl z postele a děda mu sdělil, že za patnáct minut se musí umýt a připravit na práci, protože na vesnici se pracuje. Obával se, jakou práci bude muset dělat. "Potřeboval bych, abys narovnal toto dřevo," ukázal děda za chalupou na hromadu a Péťovi se málem podlomila kolena. Zrovna včera o tom dříví s Pětkou vtipkovali. "Dědo, to mi zabere minimálně týden!"
"Spíš dva," rozesmálo to dědu, "ale neboj, dostaneš i jiný úkoly."
"To nemyslíš vážně? Potřebuju mít taky prázdniny," řekl Péťa a myslel především na to, aby měl dost času na offline aktivity, které si naplánoval.
"Rodiče říkali, že potřebuješ pevný režim, tak mi budeš pomáhat. Odpoledne se budeš ještě hodinu učit přírodopis s babičkou. Prý jsi měl na vysvědčení čtyřku. To je ostuda, vnuk myslivce, ach jo...," povzdychl si děda. "Zbytek dne máš volno."
Nadšením neoplýval, když už ale úkol od dědy měl, chtěl mu udělat radost a dal se do práce. Plnit pokyny byla Péťova parketa. Ať už byly od rodičů, od dědy nebo od Oflajňáka. Snažil se je vykonat co nejlépe, aby druhé nezklamal. Věděl, že když teď udělá radost dědovi, odpoledne zbyde čas udělat radost i Oflajňákovi.
Rovnáním dříví strávil skoro celé dopoledne. Zdálo se, že z původní hromady nic neubylo, přestože vedle garáže vyrovnal pět řad, které děda dnes požadoval.
"Dědo, mám tu dopis a potřeboval bych ho poslat. Kam ho můžu hodit?" zeptal se Péťa, když narovnal poslední dnešní poleno. "Jo, kamaráde, asi nikam. Ve Smrkovcích nemáme poštu, ani schránku."
"A jak posíláte dopisy?"
"Jezdí sem pošťák, většinou kolem poledne. Můžeš dát dopis jemu," odpověděl děda.
Když v jednu odpoledne poštovní auto přijelo, byl připravený. Dopis zastrčený v zadní kapse kalhot jen vytáhl a podal pošťákovi.
"Oflajňák? To je jméno nebo příjmení? A chybí adresa," upozorňoval pošťák.
"To je kouzelná bytost, nemá příjmení a nikdo neví, kde bydlí," vysvětloval se vší vážností Péťa. Pošťák vykulil oči.
"Jóóó, kouzelná bytost? Nikdo neví, kde bydlí? Jako ho asi máme doručit? Že ty si ze mě střílíš, kluku?!" zlobil se. "Hádám, že příště budeš mít dopis i pro Červenou karkulku."
Než Péťa stačil cokoliv říct, rozčíleně mu hodil obálku zpátky, že ji Péťa tak tak chytil a nespadla do bahna u cesty. Pošťák pozdravil dědu, nasel do svého pošťáckého auta a odjel. Prý, že dokud tam nebude celá adresa, dopis doručovat nebude, a že pošta je vážená instituce a nikdo by si z ní neměl dělat legraci. P´ˇta si s vráceným dopisem v ruce jen povzdechl: "Jak to, že nezná Oflajňáka, Pětko?"
...
(str. 45)
