Šíp Staňková Zdeňka: Děti jsou taky lidi

Autentické příběhy, které vám budou povědomé: jak výchova a dětství formují naši dospělost

.... Zraňujícím zkušenostem se v průběhu dětského vývoje vyhnout nelze. Všichni si z dětství přinášíme něco, co chybělo nebo naopak něco, co se dít nemělo, ale dělo se. Potřebu, která nebyla naplněna, vzpomínky na člověka, který měl vedle nás stát, ale nestál, reakce nejbližšího okolí, které zasáhly naši vyvíjející se sebehodnotu, sebevědomí, sebedůvěru.

To, co z těchto zkušeností dělá traumatická zranění, není zkušenost sama. Je to nemožnost o ní mluvit, sdílet ji porozumět jí a využít ji pro další růst. Je to přetrvávající vztek, bezmoc a smutek, které nám brání pokračovat na naší životní cestě tak, jak si zasloužíme, které nám brání doprovázet na této cestě vlastní děti tak, jak si zaslouží. Brání nám vidět dítě před námi, protože vidíme dítě, kterým jsme museli, nebo naopak nemohli být. Každá silná reakce ukazuje, že něco z minulosti není uzdraveno a že si to promítáme do současnosti. Děti jsou jednoduše zrcadlem všeho, co chybí, ale také příležitost to uzdravit...

(str. 14)

Příběh mého nejstaršího syna

Můj syn Daniel, který se narodil v roce 2002, byl neuvěřitelně bystré, zvídavé a otevřené batole. V roce a půl dostal od babičky pěnové puzzle s písmeny a čísly. Protože právě procházel svým "co-je-to?" obdobím, ptal se na všechno, co kolem sebe viděl, včetně těchto písmen a čísel. Během několika měsíců začal sám od sebe písmena číst a ve třech letech bavil širokou rodinu předčítáním článků z novin a šokoval cestující v metru čtením stanic a reklam.

Byli jsme mladí rodiče (syn se mi narodil ve dvaadvaceti) a ani zdaleka jsme si nebyli jisti v kramflecích, pokud šlo o výchovu dítěte. Všechny babičky, prababičky, tety a jiní příbuzní měli tendence předávat nám své názory a rady a my jsme je často přebírali prostě proto, že jsme nevěděli, jak jednat jinak. Udělala jsem spoustu věcí, na které bych nejraději zapomněla. Pravé peklo začalo ve chvíli, kdy syn nastoupil do školky. Každé ráno téměř po celé dva roky (začal do školky chodit až ve čtyřech letech) bylo více či méně poznamenané jeho pláčem, často až hysterickými scénami, prostě silnou nechutí do školky jít. Kéž bych v té době byla schopná pochopit jeho obavy a strachy... Ale okolí dávalo jasně najevo, že do školky přece chodit musí, protože jinak by si potom těžko zvykal na školu. A já jsem bohužel neměla sílu ani dostatek informací, abych se vzepřela systému a bezprostřednímu okolí. Kromě toho jsme si ani já, ani můj tehdejší muž ze svých původních rodin nepřinesli schopnost komunikovat o emocích a o tom, jak věci prožíváme, natož abychom pak tohle všechno byli schopní probírat s dětmi.

Daneček si ve školce našel pár kamarádů, zvykl si na řád a systém instituce (ach jo) a skutečně: naučil se, že je potřeba dělat to, co se po něm chce a co se od něj očekává. Navzdory školce z něj ale stále ještě nevymizela touha poznávat svět a jeho zákonitosti do hloubky...

(str. 93)

Systémové násilí - školství a zdravotnictví: kde se s ním setkáváme a jaké jsou alternativy?

Jeden z mých nejhorších zážitků z dětství se odehrál v první třídě na ZŠ při povinné "výuce" plavání, která je dnes mimochodem u ž zase povinná. Při výuce v uvozovkách proto, že to, co se v bazénu v Praze na Hloubětíně odehrávalo, bych tím slovem nerada označovala. Součástí byl řev, zesměšňování těch, kteří na výuce plavání (!) plavat ještě neuměli, a instruktorky s dlouhými tyčemi, kterými nás odstrkávaly od kraje bazénu.

Já jsem bohužel plavat neuměla. Jednoho dne mě instruktorka prostě mrskla do dvoumetrové hloubky spolu s ostatními, bez jakékoli plavecké pomůcky. Byly to jedny z nejdelších minut mého dětství. Lapala jsem po dechu, zoufale hrabala rukama okolo sebe a snažila se zachytit spolužáků, kteří mě odstrkovali. Lokala jsem vodu a cítila totální paniku. Byla jsem ve svých sedmi letech naprosto přesvědčená o tom, že umřu. Viděla jsem kolem sebe bubliny, plíce se mi plnily vodou. Křičet jsem pod vodou nemohla. Zoufale a pro sedmileté dítě naprosto reálně jsem bojovala o život. Díky tomu, že jsem se vždycky na chvilku zachytila nějakého spolužáka a hrabala kolem sebe, se mi po nějaké době podařilo dostat ke schůdkům a vyškrábala se ven z bazénu. Nemohla jsem stát na nohou, a tak jsem se zhroutila na zem. Zvracela jsem vodu a nekontrolovatelně se třásla. Instruktorka mi bez jakékoli empatie nařídila sednout si do rohu a vzpamatovat se. Skoro jsem nebyla schopná tam dojít, pomoci jsem se nedočkala, jen pohrdání a poté nezájmu. Seděla jsem úplně sama v koutě, klepala se hrůzou a šokem, zvracela vodu, kašlala a plakala. Úplně sama, bez jakékoli podpory či soucitu. Příběh jak vystřižený z knihy Trauma očima dítěte od Petera Levina. Bohužel, žádné zpracování téhle události nikdy nepřišlo.

Plavat jsem se na plaveckém výcviku nenaučila. Naučila jsem se to o rok později s mámou na koupališti. Co jsem si ale z povinného plavání odnesla, byl ochromující strach z hluboké vody. Zmocňovala se mě dlouhé roky šílená panika, kdykoli bych se mohla ocitnout někde, kde nedosáhnu na zem. Nesnesla jsem ani představu toho, že by se mi mohla potopit hlava pod vodu. Dozvuky té události vnímám i teď, ale díky své prostřední dceři a tomu, že ona vodu jako dítě milovala, jsem se krok za krokem naučila vodu milovat také. Postupně jsem začala šnorchlovat a pomalu se potápět...

(str. 83)