Roubal Jan: Nepřekážet naději

Obrat ke klientovi (fáze 5)

Terapeuti jsou nyní od depresivního klienta prožitkově tak daleko, že přestávají být empatičtí. Tak moc sami sebe chrání před tím, aby spoluprožívali depresi s klientem, že dočasně opustí svoji pomáhající pozici: "Bezmoc, naštvanost. Pocit, že to nemá smysl. Napadá mě, že by bylo asi dobré, kdyby tu sebevraždu spáchal, o které tedy stále hovoří... To mě napadne. A to mě taky zastaví! To je přesně ta stopka, která mě hodí zase zpátky... Cítím v tu chvíli až takové zděšení a hanbu."

Terapeuti nyní dospěli do dalšího bodu obratu. Připustili si, že jejich snaha zbavit klienta symptomů deprese nebyla úspěšná. Jsou vyčerpaní a také frustrovaní, protože jejich snaha způsobit změnu deprese u klienta se zdá být marná. Přestávají o změnu usilovat a smiřují se se současnými omezenými možnostmi klienta i celé terapeutické situace. Přijímají realitu aktuálního klientova stavu a začínají měnit svůj terapeutický přístup: "Já si uvědomím, (...) že je to moje unáhlenost nebo překotnost anebo tíha, že chci rychle, aby se to (změnilo)... Tak (to místo toho začnu dělat jinak a) jsem tam dál (s ním) (...) a víc mlčím. (...) Naladění se na to jeho tempo. Nějak tak."

Terapeuti opouští roli experta, který působí změnu, a prostě zůstávají v přítomnosti druhého: "Můžu s ní sedět, ale nemůžu jí pomoct." Přestávají se od klienta prožitkově vzdalovat. Začínají si intenzivně uvědomovat přítomnost klienta jako člověka, se kterým se právě teď potkávají. Není to ovšem nic jednoduchého, protože zažívají vnitřní napětí mezi přirozenou tendencí ochránit sami sebe před depresivním spoluprožíváním a mezi svojí profesionální zodpovědností...

(str. 58)