Maté Gabor: Mýtus normálnosti

Mysl dokáže úžasné věci: od šílenství ke smyslu

Možná, že hranici mezi zdravým rozumem a šílenství je možné stanovit podle toho, kde se sami nacházíme. A třeba je možné být zároveň šílený, když se na to díváme z jedné strany, i příčetný, když se na to díváme ze strany jiné. (Richard Bentall)

Pokud se tedy na mentální problémy nemáme dívat jen jako na nemoc, čím tedy potom jsou? Pohled, k němuž se přikláním já, je v souladu s tím, jak přistupuji k řadě jiných stavů zametaných pod kobereček "nemoci". Nevnímám je jako vetřelce z vnějšku, ale zamýšlím se nad tím, co vypovídají o životě, v němž vznikají. Tento rámec umožňuje mimo jiné intuitivnější přístup právě u obtíží, které se usídlí v onom nehmotném světě mysli, emocí a osobnosti.

Začněme u něčeho relativně jednoduchého - co je ovšem v dnešní době na vzestupu -, u depresí. Tento stav osobně dobře znám. Výmluvný je už samotný název tohoto stavu. Deprese znamená stlačení dolů, podobně jako byste se snažili v bazénu ponořit pod hladinu nafukovací balón. Toto přirovnání mi přijde výstižné, zejména proto, že je z něj patrné, kolik soustředěné síly je potřeba, aby balón zůstal ponořený, a také to, jak sám "chce" vyplavat zpět na hladinu. Udržet jej pod vodou vyžaduje vynaložení úsilí a je to vyčerpávající.

To, co stlačujeme dolů do hlubin, když jsme v depresi, snadno identifikujeme podle toho, co pak není přítomno - emoce, onen neustálý proud pocitů, jež nám připomínají, že jsme na živu. Na rozdíl od koupajícího se, který tlačí míč pod vodu, člověk v depresi se nerozhodl takto stlačovat svůj životní elán. Dělá to mimoděk a mění tím kdysi životem překypující emoční krajinu ve vyprahlou poušť. Jediný "pocit", který přetrvává, je zpravidla spíše vjemem než emocí - je to nejasná, pulzující bolest, jež hrozí pohltit všechno ostatní, a občas to skutečně udělá...

(str. 195)