Honza a buchty nirvány

Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami, a možná i za trojím rozcestím kudy chodí bludné duše, žil v jedné chaloupce Honza. Ale ne tak ledajaký Honza. Náš Honza byl mistr ležingu na peci. Jeho největší vášní, ba přímo posláním, bylo pojídání kynutých buchet, které mu s láskou pekla jeho maminka. Vůně tvarohu, skořice a povidel, to byl jeho zen, jeho nirvána.

Jednoho dne, když tak Honza spokojeně chroustal již sedmnáctou buchtu a z pece sálalo příjemné teplo, zaklepal na dveře podivný stařík. Měl dlouhé bílé vousy, na hlavě rouno z ovčí vlny a v očích takový ten hluboký klid, co vídáte u osvícených mistrů nebo u koček spících na slunci.

„Dobrý den, Honzo,“ pravil stařík hlasem hlubokým jako studna. „Přicházím s poselstvím. Je načase, abys opustil svou pec a vydal se na cestu k nirváně.“

Honza se lekl. Buchta mu málem zaskočila. „Nirvána? A co to jako je?“ zamumlal s plnými ústy.

Stařík se usmál. „Nirvána, můj milý Honzo, je stav dokonalého klidu, osvobození od utrpení, rozplynutí ega. Je to konec všech tužeb a připoutaností.“

Honza si otřel ruce o kalhoty a zamyslel se. „A to jako znamená, že bych už nemohl ležet na peci?“

„Přesně tak,“ potvrdil stařík. „Už bys necítil ani teplo pece, ani chuť buchet. Nebyl bys připoután k žádným tělesným požitkům. Byl bys čisté vědomí.“

Honza zbledl. „Aha. Takže žádné buchty? Ani s povidly, ani s tvarohem?“

„Žádné. Nebyla by potřeba,“ řekl stařík s pochopením.

Honza se podíval na hromádku zbylých buchet na talíři, pak na teplou pec a pak na staříka. V jeho očích se zrcadlilo zděšení.

„Tak to ne, dědku,“ prohlásil Honza rozhodně. „Já nevím, co je to ta vaše Nirvána, ale jestli to znamená, že se vzdám buchet a pece, tak se na to můžu víte co. Co je to za život bez dobré buchty a teplíčka? To je pro mě větší utrpení než nějaká ta vaše připoutanost.“

Stařík se poprvé zasmál. Smích mu zněl jako zvonkohra z křišťálu. „Moudrý jsi, Honzo, svým vlastním způsobem. Cesta k osvícení má mnoho podob a ne každý je připraven opustit svůj střed. Někteří potřebují dojít k poznání skrze plné břicho a teplou duši.“

A tak stařík odešel, zanechav Honzu na peci s jeho buchtami. Honza se nikdy nedočkal „pravé“ Nirvány, ale co na tom? On už v ní žil, po svém. Každá buchta byla pro něj malým kouskem nebe, každý den na peci sálající teplo mu připomínalo, že štěstí je v jednoduchosti. Jeho aura zářila spokojeností a jeho karma byla tak sladká jako med. On věděl, že pro něj je tou nejlepší energetickou medicínou ten klid, který mu pec a buchty poskytovaly. Ostatně, co je to za osvícení, když se člověk nemůže radovat z obyčejných věcí?

Vidíte, přátelé, někdy hledáme štěstí v dalekých zemích a složitých naukách, a přitom ho máme přímo pod nosem. Honza možná nebyl žádný jógín, ale byl mistrem přítomného okamžiku. Nezapomínejte, že i v ležení na peci může být hluboká moudrost. Vždyť i ten nejvyšší duchovní rozvoj by měl přinést radost a naplnění, ne odříkání od všeho, co nám dělá dobře.

A na závěr, jak pravil jeden starý šaman:

„Jak poznáš, že máš dobrou karmu?“ „Když ti maminka upeče buchty a ty je můžeš sníst na peci bez výčitek.“

Mějte se krásně, a nezapomeňte na své vlastní buchty!

-OW-

PS. Zaujala Vás pohádka? Budeme rádi za zpětnou vazbu vyplněním MINIDOTAZNÍČKU, kde můžete přidat i svůj vlastní námět na další pohádku :-)