Herman Marek: To tajemství je pevný pár

... když žena je královna  muž je král ...

Na seminářích se při debatách často dostaneme k tomu, jak se nám zranění z dětství hluboko zapisují do těla. Vlastně u toho skončíme skoro vždycky. Jak nám neuvěřitelně komplikuje život to, když člověku chybí zdravý základ. Někdy jsou ty diskuse dost drsné. Je v nich smutek. Hořkost. Pocity obrovské nespravedlnosti. Někdo proklíná bráchu. Někdo pánaboha. A samozřejmě dojde i na rodiče. Tisíce křivd, které se staly před desítkama let, ale pořád se vracejí.

obrovské balvany

kolem krku

V těch debatách nám pomáhají dvě věty. První: tělo si pamatuje, takže si v každém okamžiku neseme celý život s sebou. A druhá: každou minutu se na svět díváme očima svého dětství. Jinými slovy je dobré, když pochopíme, že ty věci prostě s náma půjdou už celý život. Že se nedají škrtnout jako slova na papíře. Nebo vyhodit z okna. Jsou součástí každé naší buňky v těle. A ty dvě věty nás nakonec dostanou k těžkému, ale zároveň nadějnému závěru, na který znova a znova musím myslet a na který znova a znova narážím: že vlastně vůbec není důležité, co nám udělali, když jsme byli malí. Protože každému nám přece něco udělali...

(str. 99)

Něco se muselo stát

Začali jsme se mít dobře. To se stalo. Až moc dobře. Zlenivěli jsme. Zhrubli. A zhloupli. Netrvalo to ani sto let. Když máte všeho nadybytek, tak si dříve nebo později začnete myslet, že druhé lidi nepotřebujete. Nejprve širší rodinu: na co teta? Dyť je úplně pitomá. Akorát by nám to záviděla. A pak svoji rodinu: na co brácha? Dyť bych se s ním musela dělit.

Taky jsme se přestěhovali do měst a ztratila se tak tvrdá práce rukama. Už nesázíme brambory, nesklízíme obilí, nechodíme nekonečné vzdálenosti po svých. Už dávno nenosíme vodu ze studny. Brambory si koupíme, zadnice si vozíme v autech, lednice máme napěchované jídlem. A když potřebujeme vodu, tak prostě otočíme kohoutkem a je to. Svět nás nedrtí. Je to snadnější. Děti už dávno nemusí mít doma povinnosti, aby rodina přežila. Přece stačí, když se dobře učí ve škole.

A někdy ani to ne...

(str. 161)