Grunick Karl: Objev svou Inteligenci těla!

Jak se znovu naučíme být více sami sebou, a tím se staneme klidnějšími a spokojenějšími. Úžasný přístup autora Karla Grunicka k inteligenci našeho vlastního těla. 

Velká fascinace, která pramení ze způsobu života původních obyvatel nebo tisíciletých východoasijských kultur, vychází z představy, že je naše tělo vysoce ceněno jako příbytek naší duše. 

V našem moderním světě se naopak můžeme domnívat, že používáme své tělo především k tomu, aby naši mysl dopravilo na pracoviště. Současně se také stále častěji stává objektem ideálů krásy a zdraví. Ke změně dojde obvykle až ve chvíli, kdy náhle přestane fungovat tak, jak má.

Objevte inteligenci svého těla! kniha od významného trenéra vědomí a transformace Karla Grunicka je pozvánkou k opětovnému kontaktu s tělem a jeho přirozenou moudrostí.

Inteligence těla je univerzální a vždy v nás byla. Své tělo máme vždy a všude s sebou, ale už se necítíme celiství. Jsme uvězněni v jakýchsi bojích a v úsilí zvládnout naše individuální životní výzvy a tehdy nás Inteligence našeho těla může jako Polárka vést a umožnit nám, aby věci plynuly bez námahy. Zatímco rozum chce za každou cenu sebevědomě zvládat všechny situace, Inteligence těla okamžitě rozpozná, co se k nám skutečně hodí, co je nám příjemné a co nám dělá dobře.

Ze slov "pouštět / nechat jít" a "přijímat" lze udělat jednoduchý výpočet: Když něco pouštím, ubývá mě, když přijímám, přibývá mě a dostávám to, co ke mně patří.

Typickým "hřištěm" pro údajné pouštění je téma nemoci. Mohu o tom psát, protože jsem již dvakrát v životě byl konfrontován s vážnými, život ohrožujícími nemocemi. Pro většinu lidí je nemoc něco špatného a chtějí se jí co nejrychleji zbavit. Naše tělo je však neuvěřitelně inteligentní a moudré a nemoc není "náhoda" - i když si náš rozum rád myslí opak. Spíše doplňuje naše tělo, aby nám bylo schopno něco sdělit. Nemoc ke mně v tu chvíli patří a činí mě celistvým. Kdybych se jí chtěl co nejrychleji zbavit, odřízl bych i část sebe. S nadsázkou řečeno, když mám nemocnou a bolavou ruku a chci se jí co nejrychleji zbavit a uříznu si ji, jsem sice potom údajně zase "zdravý", protože jsem nemoc odstranil, ale po zbytek života mi chybí část, která mi pomáhala kreativně se projevovat a realizovat. To znamená, že je mě méně.

Pokud se místo toho se situací, v tomto případě s nemocí, srovnám a přijmu ji, vede to v naprosté většině situací k posunu. Přitom se už nemoci nebráním ,není tam trpné snášení, ale přijímám ji a začínám ji vnímat jako část sebe sama, která mě v tuto chvíli činí celistvým. Teprve přístup: "nemoc je problém" způsobí, že energie ztuhla, zablokovala se a v danou chvíli mi již není k dispozici. Když se mi podaří situaci přijmout, zablokovaná energie začne znovu proudit. Tento pohyb je mi pak k dispozici pro proces řešení. Podle mých zkušeností vyřeší přijetí asi 80 procent všech problémů. Odpoutávám se od problému, protože se odpoutávám od hodnocení.

Dokud bojujeme a jsme ve vzdoru, dostáváme se do stavu oddělenosti mezi tím, co je, a tím, co by mělo být. To je také příčinou selhání ve všech vztazích. Odmítáme to, co je, a chceme to, co by mělo být. Náš vztah porovnáváme s tím, jaký by měl podle našich představ být. Pak jsme v "Mělo by býti-Vztahu", který je založen na naději, že se ten druhý změní. Pokud naopak přijmeme to, co je, jsme ve skutečném "Tak to je-Vztahu". Je vzrušující, že žádoucí změny se dějí samy, když jdeme do přijetí, a to bez jakéhokoli nátlaku nebo zásahu z naší strany. Partneři, kteří se navzájem přijali, se sice mohou rozejít, ale stane se to v klidu. Válka růží je možná pouze tehdy, pokud nedošlo k předchozímu přijetí...

(str. 76)