Englischová Barbora: Maják v srdci

... Byli jsme s dědou na chalupě a sbírali jsme ořechy. Ten den si pamatuji jako dnes. Jemně mžilo a foukal čerstvý vítr. Košík už byl skoro plný a já se těšila na to, až si vyloupu pár ořechů dříve, než je dáme vysušit. Miluji, když jsou vlašské ořechy ještě bílé a křupavé a děda to měl úplně stejně. Najednou vrzla kovová tmavě červená branka a k nám na dvorek přišla sousedka.

"Ahoj, Vašku," pozdravila dědu a s pohledem na mě pokračovala: "Koukám, jsi tady s vnučkou." Pozdravila jsem a sbírala jsem poslední ořechy, které se ukrývaly pod spadaným listím. Zbystřila jsem až po chvíli, když jsem zaslechla prazvláštní dialog. "Představ si, co mu udělala," sousedka ztišila hlas a chtěla už už pokračovat, když ji můj děda zastavil pohledem. A potom tiše řekl: "Jestli je to něco, co mi má udělat radost, pokračuj, ale jinak se na to vyprdni." A najednou se rozhostilo ticho.

Po chvíli sousedka odešla a děda s pohledem upřeným do jejich zad řekl: "Víš, Barunko, kdyby lidé říkali druhým jen to, z čeho by mohli mít radost, všem by se dýchalo lépe. A kdyby si dovedli odpustit o ostatních smýšlet neprospěšně, to by byla úleva."

Ten den jsem o té situaci hodně přemýšlela. Dumala jsem nad tím, kolikrát mi někdo něco ve škole řekne a já to potom vyprávím dál, i když je to úplně k ničemu a většinou to není nic, co by druhé potěšilo. Byla to moje první lekce, jak naslouchat majáku a přestat se starat o podivné fiktivní příběhy, které vymýšlejí lidé kolem nás. Až mnohem později jsem pochopila, jak je to důležité. A ještě o trochu později jsem se dokázala přestat starat i o příběhy plné chiméry, které jsem věšela na noc sobě samé.

Věřím, že kniha Maják v srdci bude tou, díky níž dokážete navázat znovu spojení s osobním majákem, jehož světlo zaplaví váš život a pomůže vám odhodit všechny ty "úžasné programy", které jsme se "museli naučit, abychom mohli v tomto světě existovat"...

(z dopisu přiloženého ke knize)