Epstein Mark: Trauma každodenního života

Když mnich, který vedl Patačaru k Buddhovi, kolem ní ovinul svůj plášť, činil tak zjevný psychoterapeutický úkon. A když ji Buddha potom, co vyslechl strastiplný příběh, pověděl, že on je tím, kdo jí může poskytnout přístřeší a útočiště, vyjádřil slovy to, co jeho učedník fyzicky předvedl. Oba muži naznačovali, že životní zkušenost může Patačara unést, i když to bude obtížné. A oba reagovali na to, co je v dnešní době známo jako nejčastější reakce na trauma: sklon k disociaci. Při disociaci se osobnost brání, aby se nerozpadla. činí to tím, že se odtahuje od toho, co nemůže unést. Otřesené aspekty já jsou obětovány, poslány do jiné místnosti, aby si já na nějaký čas odpočinulo. Jsou odloženy, odštěpeny, umlčeny či jinak utěšeny. Nesnesitelná povaha utrpení představuje více, než lze unést, více, než lze zpracovat, a určitě více, než lze pochopit. Aby já mohlo dále existovat, odřezává své ztráty a disociuje svůj šok. Je to sebezáchovná strategie, kterou západní psychologie nazývá "ego obranným mechanismem", ale přispívá také k rozvoji posttraumatického stresu. Jejím cílem je zabránit rozpadu a zpravidla je částečně účinná. Problémem je, že odštěpené aspekty já úplně nezmizí. Číhají v pozadí, neprozkoumané a nestrávené,, a já musí vyvíjet nesmírnou energii, aby je udrželo stranou...

(str. 63)