Webster Bethany: Objevování vnitřní matky

Úvod

Odmalička jsem cítila, že na mém vztahu s matkou něco není v pořádku, ale instinktivně jsem se s tím snažila vypořádat mlčením a poslušností v roli "hodné holčičky". Když mi bylo kolem devatenácti, mé symptomy nabyly takové intenzity, že jsem musela vyhledat odbornou pomoc a - naštěstí - se vydat na desetiletí trvající cestu s terapeutkou, při níž jsme se zaměřovaly na hlubinnou nápravnou vztahovou terapii. Tato cesta trvá dodnes. Zpočátku jsem se zkoumání svého vztahu s matkou vyhýbala, byla jsem však odhodlaná dobrat se základní příčiny svého zoufalství, které pro mě po léta představovalo nerozluštitelné tajemství. Týden po týdnu, rok po roce a desetiletí po desetiletí jsem přicházela na nová propojení, získávala nové vhledy a zažívala nové průlomy, jejichž reflexi jsem nezaznamenala v žádné z dostupných publikací o osobním rozvoji či psychologii ani ve svépomocné literatuře...

Já jsem to vydržela, ty to zvládneš taky. Proč bych ti to měla ulehčovat?

Tento přístup můžeme sledovat v rodinách, týmech a organizacích všech druhů. Většinou se to rozehraje takto: lidé jisté generace nebo jistá skupina v organizaci prožije nějaký druh utrpení. Ohledně toho, co si její členové prožili, panuje ve skupině odpor; oprávněný pocit neférovosti a nevyřešeného hněvu. Ale když se to nebere v potaz, chybí snaha či schopnost prožitou bolest zpracovat, odpor stagnuje a mění se v pocit podivného potěšení z chvíle, kdy skupina prožije, že si stejným utrpením procházejí další. Než aby to starší mladším usnadnili, mají při sledování jejich zděděného utrpení pocit zadostiučinění. Skutečný zdroj utrpení není uznán a není mu věnována patřičná pozornost. Je to tragédie, protože původní utlačovatel či zdroj útlaku je tímto způsobem chráněn a utlačovaní se utlačují mezi sebou navzájem. Pro některé se časem schopnost snášet utrpení a dysfunkční atmosféru stává součástí nejhlubší identity, takže když se pak nové generace snaží o přerod či změnu, ať už se má týkat jich osobně, nebo organizací a tradic, někteří jedinci ze starších generací vnímají tuto touhu po změně jako hrozbu pro svou identitu a aktivně (často nevědomě) ji sabotují, zametají pod koberec nebo se proti ní přímo staví. To často znemožňuje komunikaci a propojení, po nichž přitom obě strany touží.

Idealizováním matek stavíme děti na hanbu

Každý člověk má schopnost obsáhnout široké spektrum emocí. Přesto býváme zostouzeni, když vyjádříme emoce "negativní" - hněv, smutek, žárlivost, zklamání, zuřivost, stesk atd. Schopnost pociťovat tyto negativní emoce vůči našim matkám máme všichni, ale přesto je tento typ negativních pocitů největším tabu.

Všechny následující mnohokrát omleté fráze vytvářejí iluzi ocenění matky, přičemž však zostouzejí dítě za jeho normální emoční spektrum.

"Neobviňuj svoji matku."

"Tvá matka ti dala život."

"Jak se opovažuješ zpochybnit, co řekla tvoje matka?"

"Tvoje matka dělá, co může."

"Matku máš jen jednu."

...

(str. 127)