Wardetzki Barbel: Krize je výzva

Změny a zvraty patří k životu, přestože bychom se bez nich raději obešli. Nic nezůstává stejné. Bez přestání procházíme změnami, jak my sami, tak i naše okolí. Proto se neustále musíme vyrovnávat s tím, že nastávají nové situace a je potřeba se jim přizpůsobovat. Dokonce i pozitivní změny, například blížící se svatba, povýšení nebo lákavé zaměstnání, pro nás mohou představovat nejistotu. Ještě složitější pro nás jsou situace, v nichž se musíme loučit s příjemnými zvyklostmi, lidmi, kteří nám byli blízcí, prací, která nám poskytovala smysl i pocit vlastní hodnoty, nebo se silou, o niž nás připravila nemoc, a my se proto musíme vzdát svých plánů. Seznam příkladů by mohl být nekonečný. Právě v dobách velkých společenských změn, jaké probíhají v této době, je žádoucí, abychom byli schopni se změnit. Pokud se zasekneme v minulosti a budeme se křečovitě držet dosavadních zvyků, budeme mít potíže. 

V takové situaci je zapotřebí opustit staré zvyky a vytrvat, neboť to je základem naší schopnosti projít změnou a překonat těžké časy. Může to znít jako rozpor, protože jak můžeme něco nechat plavat a zároveň vytrvat? V případě duševních procesů v tom ovšem rozpor nevidíme. Tady opouštíme to, co nás tíží, a držíme se toho, co nás posiluje. Opouštíme to, co se mění, a setrváváme u svých cílů a přání i kompetencí. Rozpor tak zmizí.

Řada změn zraňuje naši duši. Cítíme, že se nás něco osobně dotýká, máme dojem, že s námi někdo zachází nespravedlivě, a bráníme se převratným změnám, které zasahují do našich životů. V nejhorším případě zahořkneme, protože situace, v níž se ocitáme, je pro nás nevýhodná.

Abychom se s těmito negativními důsledky vypořádali, jsme nuceni přizpůsobit se nové situaci, vyrovnat se s ní a nalézt adekvátní cestu k jejímu přijetí. Co potřebujeme, co v sobě musíme nalézt, abychom jako jednotlivci i jako společenství dokázali  změny přijmout, nebyli zahořklí a nemuseli novým zítřkům čelit se zraněnou duší? ...

Dejte prostor srdci

Svou důvěru v život můžeme posílit tím, že budeme více poslouchat své srdce než jen analytický rozum. Jak to říkal už Malý princ v knížce Antoina de Saint-Exupéryho? "Doře vidíme jen srdcem. To podstatné očima neuvidíš."

Srdce nám říká, kudy máme jít, co je pro nás dobré a co nám škodí. Ve světě plném kontroly, plánů a struktury, kde takt udávají termíny, nám takový přístup může připadat podivný. Jak mám poslouchat srdce, když se musím řídit podle vnějších instrukcí? A co je vlastně srdce? Poslouchat srdce znamená vnímat jeho pohnutky, pocity a potřeby. Právě v době probíhajících změn, kdy jsou na nás kladeny mnohé požadavky, je důležité neztrácet ze zřetele sebe samé. Když budeme vnímaví, ucítíme, zda jsme v souladu se sebou samými či nikoli. Tím si pomůžeme k naplněnějšímu životu a spokojenosti...

(str. 76)