Steindl-Rast David: Cestou ticha: Žít posvátné všední dny

Mnich v nás samých je v úzkém vztahu k dítěti v nás, nebo chceme-li, s mystikem v nás - a my všichni jsme povoláni stát se mystiky. Prokázali bychom mystikům špatnou službu, kdybychom je postavili na vysoké pódium a prohlásili je zvláštními lidmi. Ve skutečnosti je ale každý člověk zvláštním druhem mystika a pro každého z nás je velkou výzvou stát se přesně tím mystikem nebo mystičkou, jak si představuje Bůh. Zde hovoříme o mystice v nejpřísnějším smyslu jako o zkušenosti vnitřního společenství Poslední Skutečnosti. Poznat toto společenství, k tomu jsme určitě všichni povoláni. Avšak neexistuje, nebude existovat a neexistoval nikdo, kdy by mohl zažít poslední skutečnost stejně jako kdokoliv z nás. Proto je každý jednotlivý člověk povolaný k tomu stát se zvláštním druhem mystika, jakým může být jen on sám.

Když nyní říkám, že to souvisí s dítětem v nás, myslím tím, že dítěti je vlastní touha nalézt smysl, otevřenost pro smysl, která se u dospělých může vytrácet nebo přinejmenším může být zastíněna naší závislostí na pouhých účelech. Rád bych ale na začátku řekl, že když používám oba pojmy, "účel" a "smysl", v žádném případě nestavím účel proti smyslu, nebo smysl proti účelu. Ale v naší době a kultuře jsme tak zaměstnáni účely, že to musíme posuzovat kriticky a musíme ještě silněji zdůrazňovat dimenzi "smyslu", neboť jinak budeme jednostranní. Když tedy zde smysl bude velmi silně zdůrazněn, má to sloužit k obnovení rovnováhy.

Dítě je obdařeno obrovskou zvědavostí dozvědět se, jak jednotlivé věci fungují, a velkým zájmem o účelnost, což je jediný směr, který máme tendenci podporovat. Typická situace dítěte, tak jak ji dnes na veřejnosti můžeme pozorovat, je, že ho někdo drží za ruku a táhne dál a ten člověk, který dítě táhne - ať je to kdokoliv, mu říká: "Pojď dál, máme málo času. Musíme domů (nebo někam), pořád se nezastavuj. Dělej něco." To je podstatná výpověď. Naproti tou existoval v jiných kulturách - např. u mnoha kmenů praobyvatel Ameriky - zcela jiný výchovný ideál: dobře vychované dítě mělo být schopno sedět a naslouchat, i když právě nebylo nic slyšet. To je něco zcela jiného než náš postoj, ale dítěti je přiměřený. Přesně to by totiž děti chtěly dělat: jednoduše stát a dívat se a zcela splynout s tím, co právě teď tady je, co vidí, nebo slyší, nebo olizují, nebo si s čímkoliv právě hrají. Ale my přirozeně zcela zničíme již v mladém věku tuto schopnost dítěte pro smysl. Tím, že je navádíme něco dělat nebo něco brát do rukou, odvracíme jejich pozornost směrem k účelnosti...

(str. 42)