Stehlík Ivo: Šumava domovem

Bližší informace

Šumava se v posledních letech stala oblastí střetu protichůdných zájmů a rozdílných názorů na to, jak by s touto jedinečnou krajinou měl člověk zacházet. K věci se vyjadřují politici, vědci, úředníci, novináři... většinou lidé odjinud. To je cenné, protože často právě náhled zpovzdálí s určitým odstupem od problému dokáže lépe vyhmátnout jeho podstatu. Chybí mu ale hlubší znalost místních reálií. Tato kniha nabízí pohledy třiceti sedmi obyvatel Šumavy nejrůznějších profesí na soužití lidí s místní přírodou. Někteří z nich jsou rodáci, vrostlí po generace do šumavské žuly, další jsou novousedlíci, kteří si toto místo pro život vybrali po zralé úvaze, nebo je sem osud prostě zavál. Všechny je však spojuje láska k domovu a nespoutané přírodě.

Prostřednictvím jejich výpovědí máte příležitost sdílet s nimi zajímavé životní příběhy a nahlédnout diskutovaná šumavská témata jejich očima. Možná se dozvíte něco nového o tom, jak se tu lidem žije, o lese, o národním parku, o kůrovci, o tom, proč je důležité alespoň na malém kousku naší země zachovat divočinu a možná zahlédnete mezi řádky i střípky jímavé krásy… Pokud se tak stane, tahle kniha nevznikla nadarmo.

Texty doprovází dvě stovky fotografií, včetně několika historických snímků z rodinných archivů, které nebyly doposud nikde publikovány.Cesta k divočině - cesta ke svobodě - Martin Bláha (1973)

Cesty: Po revoluci, když mi bylo sedmnáct let, jsme s mamkou a bratrem vyrazili do Skandinávie, kde jsme daleko za polárním kruhem putovali asi tře sta kilometrů tundrou a horami. Poprvé jsem tehdy zažil úžasný pocit z dlouhodobého pobytu v přírodě jen málo ovlivněné člověkem, daleko od civilizace. Odkázáni jsme byli jen sami na sebe. Několik dní jsme nepotkali žádného člověka. Při této cestě jsem měl pocit, že jsem objevil smysl svého života. Až časem jsem poznal, že vůbec není nutné jet daleko od domova. Podobné věci může člověk za určitých okolností prožít i doma, třeba na Šumavě. Podnikl jsem s přáteli ještě několik stejně zaměřených cest (nejdále do hor Altaje) a daleko od civilizace jsem si znovu prožíval intenzivní pocity sounáležitosti s přírodou a všemi smysly do sebe nasával její krásu.

Na Altaji jsme šli divočinou. Dokud jsme se nedostali nad horní hranici lesa, tak byla krajina mimořádně obtížně průchodná. Využívali jsme jako přirozené komunikace medvědí stezky a drželi se břehů řek a potoků, velice často jsme se museli brodit jejich koryty, protože to bylo nejschůdnější. Jednoho dne jsme se přehoupli přes hřeben a před námi se otevřelo obrovské údolí - celé vykácené. První dojem byl téměř apokalyptický. Už se tam ale začal vracet les, první skupinky bříz a osik tu a tam oživovaly gigantickou holinu. Dole v údolí podél vybudované cesty jsme potkávali zapomenuté porouchané těžební stroje. Přehoupnete se přes další hřeben a jste zase v divočině. Neprostupné lesy a porosty obrovských bolševníků, kde nejschůdnější cesty vede korytem potoka.

Na daleké cestování už si neudělám čas, ale o rodinných dovolených často vyrážíme do přírody a do hor. Párkrát do roka jedu na vandr - večer chvíli koukat do plamenů a pak usínat s pohledem na hvězdy nebo do korun stromů a cítit zemi pod sebou.

Při pobytech v přírodě si intenzivně uvědomuji její obrovský přesah a energii. V naprosté divočině a v horách to vnímám silněji. Brodil jsem řeky a zažíval neskutečné, vlastně nesdělitelné pocity. Zjistil jsem na vlastní kůži, že všechny emoce, příjemné i nepříjemné, se znásobí, když je prožíváte sami - radost je radostnější a bolest víc bolí. Vzpomínám si, jak jsem na Podkarpatské Ukrajině totálně zabloudil, byl jsem promoklý na kost, dostal jsem se do deprese a jediné, co jsem chtěl, bylo rychle domů. Jenže nikde není žádná pomoc a musíte se sebrat. Když to přežijete, tak vás právě tyhle momenty ohromně posílí.

Vnímám to tak, že v každém z nás jsou uloženy určité archetypy. Oheň, voda, země, jasný horský vzduch. Pokud jsme otevření, tak při setkání s nimi se v nás rozezní jakýsi pocit štěstí a pokoje. Uvědomil jsem si, že ten přesah, energie, kterou cítím v přírodě, je ta síla, kterou Indiáni nazývají Wakan Tanka - Velké Tajemství, a které se v našich krajinách říká Bůh. Považuji se za hluboce věřícího.

Ochrana přírody: Už od dětství, kdy jsem začal chápat, že živočichů v přírodě masivně ubývá, jsem cítil touhu je ochraňovat. Postupně jsem došel k tomu, že je třeba zaměřit se na jejich životní prostředí. Ještě později jsem pochopil, že když někdo kácí například tropické pralesy, nemusí to znamenat, že je špatný člověk. Často je to nutnost, do které ho natlačí okolnosti, dluhy, rozvojové programy a touha naší tzv. rozvinuté společnosti po exotických plodinách (káva, kakao, palmový olej aj.). Abychom to mohli změnit, je třeba omezit spotřebu potravin, které tyto plodiny obsahují. Působit na veřejnost a sami se tím řídit.

To všechno mě přivedlo k aktivní ochraně přírody. Nejdřív jsem jezdil na Slovensko hlídat hnízda dravců před vykrádáním. Později jsem byl činný v Hnutí Duha, kde jsem byl i krátce zaměstnán. Nejvíc jsem působil v lesním programu, ale jezdil jsem i na blokády Temelína. Když se nám pak narodily děti a začali jsme hospodařit, už mi nezbývalo tolik času a dnes se tomu věnuji jenom okrajově.

Občanskou neposlušnost, například blokádu jako nenásilný odpor proti systému, považuji za určitých podmínek za přijatelnou. V momentě, kdy se děje nějaká nevratná věc, která je skutečně špatná, s dalekosáhlými následky, byť je třeba i v souladu s momentálně platnou legislativou, by měli být lidé schopni se jí postavit. Je to prostředek krajní a tak by měl být využíván, ale v některých případech nic jiného nezbývá...

(str. 220)

Zboží zařazeno v kategoriích