Regazzová Marcela: Sedím na cestě

Domů musí jít každý sám. Vím to. Je to zkouška z dospělosti. Člověk musí všechno opustit, aby se mohl vrátit.

Život začíná porodními bolestmi matky, které se přenesou na dítě, kde pokračují tak dlouho a intenzivně, dokud nezrodíme sami sebe!

Nebuďte poslušní, nebuďte hodní - buďte zodpovědní sami za sebe!

Ať se podíváme kamkoliv, je možné vidět sebe i to, oč tu běží. Máme sklon dívat se do Slunce, a tím pádem být slepí. A ono to vždy skromně a jednoduše, nenápadně a plné lásky sedí vedle tebe a trpělivě čeká...

(autorka)

První krok k poznání Pravdy může vést přes uvědomění si skutečnosti, že vše, co děláme, děláme pouze pro sebe. Nikdo nemůže nikoho donutit k ničemu, pokud to ten dotyčný nechce udělat. A tak vše, co děláme, děláme proto, že něčeho chceme docílit. Chceme, aby to tak bylo, protože nechceme, aby to bylo jinak. A toto je třeba pochopit v plném rozsahu významu. A přestat se vymlouvat na okolnosti, lidi a události. Je to skutečně jen o vůli poznání sebe sama. Poznání a přijetí. O porozumění těm svým musím a nemohu.

Jsem to nejlepší, co mám!

Teď se možná někteří zhrozí nad tímto prohlášením. Ale skutečně platí. Bez posuzování a přemýšlení. V čistotě a pokoře těchto pěti slov je skryta moudrost a porozumění.

Nikdy bychom ale neměli zapomenout, že jsme součástí Jediného Principu. Principu Absolutní Lásky, Moudrosti a Spravedlnosti. Toto vědomí nás má provázet. Pokud ego není spravováno tímto vědomím, bojí se a cítí se osamoceno. Pak konáme tak, jak konáme, a ve strachu se zmítáme životem.

Žít v tomto světě je vlastně o výuce umírání. Umírání neboli změny, poznání, transformace. Je to lekce, ve které máme pochopit smysl lásky. Ten smysl je v rozpoznání iluze, ve vzdání se této iluze. Jenomže my se nechceme vzdát ničeho. A tak vše udržujeme v bolestech umírání a nechceme to pustit. Nikoho a nic jak vně, tak samozřejmě v sobě...

(str. 230)