Nevrlý Miloslav: Nejkrásnější sbírka (vydání 4., upravené)

Kraj nekonečných luk

CHRÁNĚNÁ KRAJINNÁ OBLAST BÍLÉ KARPATY

V EVROPĚ je mnoho různých Karpat, krásných lesnatých pohoří. V horském karpatském oblouku, který se táhne od rakouských hranic přes bývalé Československo, Polsko, Podkarpatkou Rus a Rumunsko až na jugoslávskou hranici, jich můžeš napočítat hodně. Severní, Západní, Jižní, Východní, Severovýchodní, Jihozápadní, Střední, Lesní, Nízké, Malé, Vnější, Vnitřní Karpaty. A třeba i další. Ale jenom jedny z nich mají ve svém jménu barvu. Bílé Karpaty. A to je právě ten kraj, který musíš vidět! Budeš-li chtít projít celou chráněnou krajinnou oblast Bílé Karpaty, bude ti to pár dní trvat. Bílé Karpaty se táhnou od jihozápadu snad sedmdesát kilometrů k severovýchodu. Stoupají z nížin řeky Moravy stále výš až na nejvyšší Velkou Javořinu, vysokou 970 metrů, a jdou za ni ještě dál, mnohem dál. Nezačnou-li tě bolet nohy a budeš-li mít ještě další týden času, můžeš si stejnou cestu zopakovat opačným směrem, tentokrát po slovenské straně těch bílých hor. I tam mají svoji samostatnou chráněnou krajinnou oblast, která se však nejmenuje Bílé Karpaty, ale úplně jinak, totiž Biele Karpaty. Jedno písmenko navíc a o dvě čárky míň, ale země je tam stejně krásná. Na slovenské straně dokonce ještě bělejší, protože tam jsou strmá vápencová bradla mezi Vršateckým Podhradím, Červeným Kamenem a Lednicí, která nesmíš na svých bělokarpatských cestách vynechat. Teď se budeme držet jenom české, či vlastně moravské strany Bílých Karpat.

To nejslavnější a nejproslulejší na západních, moravských svazích Bílých Karpat jsou jejich louky. Pojem "bělokarpatské louky" zná každý botanik. Rozlehlé, nekonečné, nádherné louky na svazích táhlých kopců, na strmých stráních. Nejsou přirozené, vytvořili je před staletími lidé tím, že vyrubali les, a pak je neustále dotvářeli, ručně kosili, ošetřovali a nedovolili lesu, aby se zase vrátil na svoje původní místo. Ale - a to je na těch lukách to nejhezčí - lidé nevykáceli všechny stromy, tu a tam, uprostřed květnatých barevných luk, kde kromě trávy rostou velice vzácné rostliny, třeba zemní orchideje, stojí najednou mohutný osamělý strom. Dub, javor, buk. Snad kvůli stínu nebo jako dávné hraniční znamení, snad jen proto, že je t krásné, nevím. Pod takovým stromem se nádherně odpočívá, když jižní slunce pálí a ty se dovlečeš vonící a bzučící loukou v poledne do jeho stínu. Ulehneš do tráva a ovane tě dech Středozemí, zmocní se tě horký jih, hornaté antické kraje...

(str. 90)