Nelles Wilfried: Obejmi svůj život

S pubertou do našeho života vtrhne něco nového. Pohlavní zralost nás nekonfrontuje jen s prapůvodním násilím sexuality (které je nesrovnatelné s rozhodně existující dětskou sexualitou), nýbrž celkově nám naděluje zcela novou životní situaci: volá nás to pryč od rodiny a od rodičů, volá nás to k druhému pohlaví a kromě něj celkově do velkého a širokého světa. Rodina byla na emocionální úrovni pro dítě to samé, co pro nenarozené dítě děloha - ochranná schránka, v níž se můžeme vyvíjet do určitého stupně zralosti. První schránka, děloha, je fyzická; ta druhá, rodina, je psychická. Rodina je pro dítě jako emocionální děloha.

Nejprve rosteme tělesně v matce, až dokážeme sami dýchat a přijímat potravu, pak rosteme duševně a emocionálně v rodině, dokud se o sebe nedokážeme postarat v podstatě sami i v této oblasti. Na konci tohoto procesu zrání je vždy loučení s tím dosavadním a vstup do něčeho nového, neznámého. Tak jako kojenec matku stále potřebuje i po narození jako zdroj potravy, potřebuje i teenager ještě po nějakou dobu rodinu jako emocionální podporu. Ale volání života jej táhne od rodiny, a tak stojí jednou nohou již venku, zatímco ta druhá je ještě uvnitř. Teď cítíme tu závislost! Teď je pro nás jako železná koule na noze. A cítíme ji právě proto, že nás život volá ven, pryč od rodiny, ale ještě nejsme schopni toto volání plně a sami následovat. Nejsme toho schopni ani ekonomicky a právně, a ani na to ještě nejsme dost zralí duševně...

(str. 23)