Mooji: Hlubší než nebe, větší než prostor

Papadží s oblibou vyprávěl příběh o mladé ženě, která měla těsně před svatbou. Svatba se měla konat už příštího dne, přípravy vrcholily a ona se vydala do nedalekého městečka, aby dala pekaři, květinářce a švadleně poslední pokyny a sešla se s knězem. Cesta vedla lesem, bylo jaro a všechno kvetlo. Nevěsta byla plná radostných pocitů, plná života. Běžela po lesní pěšině a představovala si milovaného, své budoucí manželství, děti a vnoučata a blažené chvíle v kruhu svých blízkých.

Vtom jí zastoupil cestu lev - hladový lev. Byl tak blízko, že cítila jeho dech. V té chvíli byl pekař pryč! Švadlena byla pryč! Květinářka a kněz byli pryč! I její milovaný, světlo jejího života - zmizel, byl pryč! Byla absolutně sama: žádný čas, žádná budoucnost, žádný záměr, žádná minulost, žádná identita.

Mistr říká: když vám vstoupí do cesty lev, přivítejte ho! Dokud to neuděláte, stále budete plánovat zítřek, který nemáte, příští týden, který vám nikdo nemůže slíbit, a ve vaší mysli se jako ozvěna bude rozléhat šum proměnlivého a nestálého světa.

Všichni jsme zvyklí plánovat budoucnost a všichni lpíme na minulosti. Jsme plní paralyzujícího hluku, jímž nás zahlcuje naše identita, záměry, sliby a představy, budoucnost a minulost. Co vás z tohoto hluku vytrhne a vrátí do prostoru, v němž neexistuje čas ani záměr? Jak daleko jste od něj právě teď? Co ještě musíte dodělat, jaký obchod potřebujete dokončit, abyste tu mohli stanout jako svobodné Já, jež nepodléhá žádnému tlaku? Pamatujte, že mysl nikdy neodjede na dovolenou. Co vás vrátí do přítomného okamžiku? Kdy si najdete čas, abyste byli sami sebou, kdy se přestanete starat o zítřek a začnete se zajímat o své vlastní Já?

(str. 101)