Krátká Soletka Pavla: KukadýlkO

Proč kniha vznikla?

Impuls ke zrodu knihy vzešel od Ferdinanda Lefflera, který chtěl potěšit zejména klienty svého zahradního ateliéru Flera originálním a netradičním dárkem pod stromeček. Ihned se však ukázalo, že knížka má co říci širšímu spektru čtenářů.

Jaké je tajemství maléVELKÉ knihy?

Příběh Kukadýlka pohladí na duši jak dospělé, tak i děti. Každý v něm najde právě to, co potřebuje. Příběh nás vede k zamyšlení nad opravdovostí našich životů a pravdivostí našich činů. Čas strávený nad knihou se může stát intenzivním společným zážitkem. Dospělí zapomenou alespoň na chvíli na své starosti a ztratí se v čarokrásném světě. Děti pocítí svou vlastní důležitost pro celé společenství.

Příběh o svobodě a opravdovosti. Příběh o přírodních bytostech. Příběh o tom, jak zůstat sám sebou.... Jenže ... místo toho, aby zahrada myla pro celou rodinu malým společně tvořeným rájem a místem k odpočinku, stalo se z ní vzápětí jedno velká "MUSÍM".

Radost z bytí byla zastíněna nutkáním povinnosti. Maminka a tatínek sami ze sebe udělali služebníky svých představ o dokonalé zahradě. Každý víkend trumfovali jeden druhého: "Musíme posekat, ať máme úhledný anglický trávník, no koukni na Tvarůžkovic odvedle." "Musíme taky vytrhat ty roztahovačné pampelišky a sedmikrásky i s kořeny, než nám to tu celé zaplevelí". "Těmi modrými granulkami musíme přihnojit túje, cypřišky a tisy, aby rychleji rostly. Ať už máme konečně pořádný živý plot a trochu soukromí. Ti otravní čumilové, co tu chodí kolem, už mi pěkně lezou na nervy." "A musíme porazit ten starý jasan, který nám překáží při vyjíždění z garáže."

Ale zahradě v jejich očích k dokonalosti stále něco scházelo. "Musíme co nejdříve vyhubit všechnu tu příšernou havěť, slimáky, mšice, housenky a i ty podivné malé houbičky." "Nejvíc mě dráždí ten plevel v dlažbě na dvorku, kdepak máme ten zázračný roztok, který nás ho navždy zbaví?" Péče o dokonalou zahradu se proměnila v přemýšlení o tom, jak jen to zařídit, aby si příroda moc nevyskakovala. Rodiče s ní začali bojovat o svůj drahocenný čas. "Co s těmi květinovými záhony? Nebaví mě tady pořád klečet a plít. Co zkusit oddělit květiny těmi praktickými plastovými obrubníky? Prý to fakt účinně zabrání rostlinám, aby si na zahradě dělaly co chtějí." "A prý je také dobré natáhnout pod květiny černou plachtu a nasypat na ni silnou vrstvu borové kůry. To prý dokonce drží i vlhkost, takže bychom nemuseli tak často zalévat." "Tak to tedy musíme udělat co nejdřív, to nám ušetří spoustu času." "Řeknu ti, jsem opravdu rád, že jsme si pořídili plastovou terasu. Vypadá jako dřevěná a přitom se o ni nemusíme vůbec starat. Dřevěnou bychom museli pořád dokola natírat a lakovat. Takhle máme zase o trochu víc času na jiné věci." "Ano, musíme znovu shrabat to spadané listí. To je k vzteku, jak pořád opadává další a další. Tahle práce snad nemá konce."

"Ale stejně se o tu naší zahradu dobře staráme. Dáváme jí naprosté maximum," pochválil se tatínek. "Vypadá to tu tak krásně, viď" souhlasila maminka.

A Vašík? Tomu v dokonalé zahradě pro radost z objevování okolního světa moc prostoru nezůstalo. "Vendo, přestaň si okamžitě máchat ruce v té fontánce. Kolikrát ti mám ještě opakovat, že tam táta právě nalil protiřasí přípravek." "A co ten písek, Vašku? Přestaň už ho konečně vyhazovat z toho pískoviště, jinak tě tam už nebudeme pouštět. A srovnej si všechny ty rozházené hračky. Ach jo," postěžovala si nazlobená maminka."Mami, když já mám na pískovišti postavené město a tunely a železnici a támhle, to je přistávací dráha pro letadla. Koukej, zrovna jedno přistává," a v tu chvíli opustil Venca z plastové klouzačky pytlík plný písku, který se po trochu tvrdším přistání rozprsknul a písek se rozlítl na všechny strany. To maminku rozlítilo tak, že to ještě Váša neviděl: "Véno, okamžitě se seber a jdi do svého pokoje. Už toho mám dost. Klouzačka půjde ze zahrady a tohle všechno si uklidíš!" Venda zmizel se svěšenou hlavou v domě.

Tu noc špatně spal. Zdály se mu všelijaké zmatené sny, útržky právě prožitého dne. Moc ho mrzelo, že se maminka zlobí. Nechce přece ani jí, ani tátovi přidělávat práci. Chtěl by jim naopak pomáhat, sázet s nimi kytky, plít a okopávat záhonky. nebo si třeba zasít semínka a starat se o ně, aby z nich byly krásné rostliny. Chtěl by postavit na zahradě domeček pro broučky a taky cestičky pro mravence. Nechce pokácet ten starý rozsochatý jasan, chtěl by vylézt do jeho větvového srdce a snít tam své barevné sny. "Proč tohle prostě nejde?" Ptal se sám sebe. Najednou něco uslyšel: "Vašíčku, vždyť to jde. Můžeš tohle všechno Pojď za mnou." "Co to je? Kdo to mluví?" Vašek si jemně prstem protřepal ucho. "To jsem přece já. Jsem tu s tebou už dlouho, ale mám tenoučký hlásek a asi jsi mě neslyšel," odpověděl hlásek zvonivě. Venda vyskočil z postele, nazul papuče a utíkal k oknu. Byla noc, ale tmu prozařoval obrovský měsíční kotouč. Luna byla v úplňku. Kouzelná voňavá noc, která skýtá mnoho dobrodružství. Vašík neváhal už ani chviličku a vykradl se z pokojíčku na chodbu a z chodby potichu sešel do přízemí. Našlapoval jako myška , aby ho mamka s taťkou nezaslechli. A hups, už byl před domem. "Kam mě asi mé nohy dovedou?"šeptal si sám pro sebe...

(str. 21)