Krejčík Václav: Jedenáct minut - Deník autistického chlapce

Život je posvátný a každá chvíle v něm je vzácná. (Jack Kerouac)

Hrabal jsem se v popelnici v nějaké fajnovější čtvrti. Měl jsem radost, když jsem až skoro ze dna kontejneru vytáhl zánovní svetr. Zavzpomínal jsem na dobu, kdy jsem měl ještě dost peněz a taky vyhazoval spoustu věcí, co mi už nesloužily. Natáhl jsem na sebe vlněný oděv a spočítal si drobné,které jsem vydělal. Měl jsem sotva na nějaký ten rohlík a sýr denně, ale už jsem byl zvyklý stravovat se víc než skromně. Moji "sousedé" z ulice měli daleko větší příjmy z žebroty, ale to se mi hnusilo, proto jsem se živil sběrem lahví, papíru a dalších materiálů, ze kterých se dalo vydělat nějakou korunu.

Blížila se půlnoc, potřeboval jsem někde složit hlavu. Přes letní měsíce jsem spával v parku na lavičce. Měl jsem svoje stálé místo. Prostřední lavička, posprejovaná nápisem: Marto, vrať se. Miluje tě. Libor. Vždycky jsem přemýšlel, co tihle dva dělají. Jestli se k Liborovi Marta vrátila, a co tenhle chlapík vlastně provedl, že mu žena utekla. Nechám si jejich příběh až na sezónu. V noci jež je chladno, musím se stáhnout do tepla. Poslední dva týdny jsem nocoval na hlavním nádraží, ale předchozí noc mě a další "kolegy" vypoklonkovali policisté. Měl jsem v záloze ještě další místa. Nejblíž byla autobusová zastávka kousek od centra města. Byly tam čtyři lavičky a jen zřídkakdy byly obsazené všechny...

(str. 50)