Hurdová Veronika: Ptáče jménem Ptáče

Ptáče den za dnem nabíralo víc a víc síly. Taková mláďata, ptačí nevyjímaje, nemusí zvedat činky, ani dělat sedy lehy, aby zesílila. Mláďatům stačí jen tak si být a hopsat a trdlovat a zpívat a příroda už zařídí, aby se všechno dělo přesně tak, jak se dít má.

Ono ale už jenom růst je pořádná fuška. Kolik žížal musíte sezobat! Ale příroda mláďatům nadělila ještě jeden dárek. Asi aby se rodiče nenudili jen tím, že koukají, jak se jejich miminko zvětšuje. Každé mládě totiž den co den dělá velké pokroky. Vezmi si třeba malého ptáčka. Když se vylíhne, je to takové zplihlé, mokré nic. Nožičky má tak slabé, že ho ani neudrží. Očka jsou ještě slepá A křídla? No ta by ptáčka nedonesla ani na vedlejší strom.

Jenže netrvá dlouho a z malé olysalé pípající kuličky se vyklube něco, o už při zamhouření obou očí vypadá jako opravdický pták. Sebevědomě si vykračuje po hnízdě křížem krážem, zobáčkem a pařátky si umí leccos podat nebo přidržet a pomalu začíná trénovat i křidýlka.

A když už máte rychlé nohy, silná křídla a pohotový zobák, tak je jen krůček k tou, abyste začali vymýšlet, co by šlo s touhle výbavou provést. Ono totiž sedět celý den v hnízdě a čekat, co vám do zobáku přiletí, začne být po čase pěkná nuda.

Ptáče si jednoho dne pochodovalo po hnízdě a už ho to moc nebavilo. No jen si to představ! Co bys dělal, kdybys musel být celé dny jen zavřený ve svém pokoji a na okolní svět se koukat tak maximálně z okna?

"Jó, mít tak brášku nebo ségru," uvažovalo Ptáče nahlas. "To bychom se mohli pošťuchovat, vyklovávat si z ocasu pírka, když by se ten druhý nedíval, nebo bychom mohli pípat jeden přes druhého, až by se celý les otřásal."

Jenže Ptáče bylo jedináček. A tak mu nezbylo než přemýšlet, co by tedy mohlo jiného dělat, aby prověřilo, jak moc už vyrostlo a jak moc už je šikovné. Čaplo tedy do zobáku jednu větvičku z podestýlky a šup! Přehodilo ji přes okraj hnízda.

Vžžžžžž... BUCH! udělala větvička.

"Chachá, to je dobrý!" zavýsklo Ptáče, protože zrovna objevilo nový zdroj zábavy. Šup a už letěla další, a za ní další a další větev.

Ptáče napadlo, že když vyleze na kraj hnízda, bude mít ještě lepší výhled na padající větvičky...

(str. 24)