Havlíčková Táňa: Klíč k rodině aneb Manuál k dětské duši

Pár slov na úvod

Sedla jsem si ke krbu, voní mi tu čaj s medem a s citrónem a mám před sebou první stránku knihy s pracovním názvem "Kniha o rodině".

Říkám si, jakým právem můžu já psát o rodině? Jako bych byla nějaký odborník na vztahy? Zrovna já, která se rozvedla po čtrnácti letech manželství se svým mužem Honzou, protože náš vztah prostě skončil. Já, která jsem natolik samostatná a mám touhu po nezávislosti tak silnou, že jsem se už do žádného vztahu nehrnula a kluky jsem si od jejich devíti a desíti let vychovala sama. A to si vůbec nejsem jistá, jestli ta výchova byla právě tou nejlepší.

Ale jaká výchova je nejlepší?

Moudří lidé říkají, že "děláme vždy to nejlepší, co umíme v daný okamžik." A protože to v tu danou chvíli jinak neumíme, tak je logicky každá naše reakce ve výchově našich dětí... tou nejlepší. Nebo ne? :)

Možná děláme ve výchově svých dětí to nejlepší, co v danou chvíli umíme, ale podle toho, jakým rodiny ve výsledku ve většině případů nefungují nikterak harmonicky, by se něco dalo možná zlepšit... :)

Nejsem odborník na vztahy, nejsem ani rodinný poradce a nejsem ani dětský psycholog. Ale zato vím něco, co mnozí velmi studovaní a sečtělí odborníci nevědí.

Vlastním jeden velmi vzácný klíč. Ten klíč otevírá pochopení našich charakterů, osobností a našeho chování. A pokud zjistíte, co je napsáno v třinácté komnatě, kterou tímto klíčem otevřete, můžete zažít nevídané porozumění.

A proto jsem se rozhodla, že vám poradím... ne s výchovou (jasně že do toho se vměšovat nehodlám a nebudu za vás nic rozhodovat ani vám radit), ale popíšu vám to, co vím. Popíšu vám, jak v rodině fungují jednotlivé typy osobností a jak jsou některé z nich kompatibilní více a některé méně. A některé vůbec. I to je totiž možné...

Co by si rodiče měli přečíst dříve, než začnou zkoumat své děti i sami sebe?

Metoda osmi stylových typů "octo codes" je velmi jednoduchou a snadno pochopitelnou i uchopitelnou metodou k rozklíčování celé rodiny. Budu vaším chápavým průvodcem, abyste skvěle svou rodinu, respektive každého jejího člena, mohli rozdělit do jednotlivých šuplíků s názvem každého z osmi stylů. Nemusíte se ničeho obávat, půjde to velmi snadno. Ale musím vám do začátku poskytnout pár nezbytných informací, které opravdu vnímejte jako velmi důležitou součást této metody. Bez toho byste možná pochopili, kdo kam patří, ale u pochopení a rozdělení skončit nemůžete - je třeba nejen porozumění, ale obrovského respektu ke každému členu vaší rodiny, ať půjde o dvouletého kluka, nebo pětaosmdesátiletou babičku.

Každý rodič bude k této knize přistupovat po svém a já se vám chci hned do začátku všem omluvit, že budu každý z osmi stylů oslovovat mým jazykem - přece jen jsem rebelka a přirozený je pro mě jazyk, který běžně používám, a kdybych to psala jako renomovaný spisovatel krásnou ušlechtilou češtinou, tak bych to vůbec nenapsala. Pak je ale docela možné, že se třeba ti tak trochu přísní elegantní rodiče sem tam pozastaví nad mými větami, smajlíky, nad formulacemi slov, nad někdy zdánlivě nezodpovědným přístupem,... který je ovšem pro některý jiný styl zas naprosto běžný a přijatelný... zatímco jiným budou moje věty zas připadat staromódní a zastaralé v tomto rychlém a nově formovaném světě kolem nás.

Chápejte, jsme tak krásně rozdílní, že nemůžeme mít jeden společný jazyk, který by vyhovoval všem - a jestliže se naše společnost o to snaží (nejen v jazyce), pak se snaží o nemožné. A těm, co takové snaze o stejnost podlehnou, se nemusí vůbec podařit svůj život prožít v naplněné radosti v kruhu svých blízkých, protože napodobování druhých, abychom se zalíbili vrtkavé společnosti, nikdy nevede k vlastní spokojenosti ani dobrým vztahům.

Při rozklíčování stylu je také nesmírně důležité, aby se ve vás neotevřely pocity viny - ničemu nepomůžete tím, že si budete sypat popel na hlavu a říkat si: "Co já jsem to tomu svému dítěti udělal, udělala... to si nikdy neodpustím."...

(str. 24)