Havlíčková Táňa: Jídlo pro duši

OCTO-GRAM je naprosto převratná metoda, která využívá osm stylových typů OCTO CODES. Ty fungují na oblékání, vztahy i práci, ale i na osm různě funkčních typů těl. OCTO-GRAM rozděluje lidské typy do osmi skupin, z nichž má každá trochu jiný způsob stravování a vhodných potravin.

Obrovskou podporou mi byla tříměsíční testovací skupina 500 účastnic projektu. S důvěrou v moji metodu se začaly stravovat podle mých doporučení. První pozitivní výsledky se objevily do týdne. Neřešily jsme jen jídlo, ale harmonii "svaté trojice", těla - srdce - hlavy.

Změna stravování musí být doprovázena změnou v mysli. Stačí jediné - změnit dosavadní způsob stravování a to ostatní se přidá samo...Táňa Havlíčková

Cesta k osobní transformaci vede přes jídlo

Tuto knihu jsem se rozhodla napsat po téměř roční zkušenosti s mým vlastním stravovacím programem, který jsem nazvala OCTO-GRAM. Vychází z mé vlastní metody OCTO CODES, což znamená latinsky osm kódů (a nečte se to s anglickou výslovností).

V devadesátých letech, kdy jsem pracovala jako módní návrhářka, jsem svým přátelům pomáhala vybírat oblečení a ladit jej k nim tak, aby jim opravdu sedělo a slušelo. Při té příležitosti jsem si všimla, že některým lidem sluší velmi podobné oblečení, a překvapovalo mě, jak moc jsou si v jádru podstaty své osobnosti podobni. Začala jsem to zkoumat a vyloupla se mi z toho skvělá metoda osmi stylových typů lidí, kteří jsou si velmi blízcí po stránce psychologické a taky jim sluší stejný styl oblečení. Až po letech, kdy jsem o tom chtěla napsat první e-book, v době, kdy jsem se už nechtěla živit jako módní návrhářka, protože jsem si uvědomovala, že v tom povrchním zaměření na obleční, které má být hlavně šokující a výstřední, člověk s jeho citlivou a krásnou duši nemá místo - tehdy jsem zjistila, že moje metoda vychází ze starověkého I-ťingu čili Knihy proměn, známé v Číně, jejíž datace vzniku se umisťuje do doby před pěti tisíci lety. Nebyl to můj záměr a v žádném případě to nebylo vědomé. Prostě jsem si svou metodu vymyslela a vypozorovala sama a pak až po dvaceti letech jsem zjistila, že totožný princip v naší 3D realitě už je vymyšlený.

Toto zjištění mě dost uklidnilo, protože v tu chvíli jsem věděla, že moje metoda není uměle vytvořená jen hlavou, ale že má v sobě skrytou možná hlubokou podstatu lidské duše.

Znát svůj styl je po všech možných stránkách léčivé.

Nejprve jsem napsala knihu Móda a duše aneb Klíč k sobě, která je určená především ženám, jak napovídá její název. Je to dokonalý popis každého stylu a spousta informací o tom, jak ve svém stylu fungujeme, jaké jsou naše talenty a samozřejmě i jaké oblečení nám bude slušet. Po vydání této knihy vyvstala obrovská poptávka po dalších informacích - hlavně o dětech a taky mužích. Napsala jsem tedy knihu Klíč k rodině aneb Manuál k dětské duši, která je nejen o dětech a projevech jejich stylu, ale je tam popsaná vzájemná kompatibilita mezi všemi osmi styly z hlediska matky a dcery a otce a syna. Naprosto všechny možné i nemožné informace.

Pokud metodu OCTO CODES pochopíme, zjistíme, že najít svůj styl a pak ho především žít je stav velké vnitřní svobody. Nenašla jsem v tom doposud žádné omezení, jak si někteří zpočátku představují, ale naopak - jen to největší využití našeho přirozeného potenciálu.

Doktor Lee Jema učil své žáky - lékaře - hledat jednotlivé komplexe podle akupresurního stisku na levém, respektive pravém zápěstí. Zkusila jsem to taky a zjistila, že to celkem funguje, ale nejsem si jistá, zdali nestudované prsty dokážou na sto procent totéž, co vystudovaní lékaři s akupresurní praxí. Moc bych tedy na to nesázela. A ostatně objevit svůj styl je jen začátek. I kdyby vám kdokoliv řekl, v kterém stylu jste, tak pokud nepochopíte, v čem spočívá jeho originalita a výjimečnost, bude vám to houby platné.

Když jsme v testovací skupině hledaly u některých účastnic jejich styl, krásnou nápovědou byly pro mě právě fotky jejich talířů a nadšené komenty z toho, co na nich mají, jak jim to chutná a jak se tříbí jejich chutě. Takhle se mi podařilo rozklíčovat moji kamarádku - výtvarnici, která ilustrovala moji knížku o rodině. Zpočátku si ona byla jistá, že je rebelkou. A já o tom ani moc nepochybovala, dost indicií z toho stylu na ni sedělo, tak jsem jí to schválila. Jenže pak jsem ji viděla osobně právě na křtu mé knihy. A jen co jsem se s ní objala, říkám jí: "Ty nejsi rebelka, ty jsi hvězda." Zatvářila se divně a více jsme se o tom už ten večer nebavily. Když se pak přihlásila do testovací skupiny, začala jsem sledovat její fotky talířů. A její rozplývání se nad chutí červené řepy, cibule a česneku... Mně už nemusela nic říkat, bylo mi to naprosto jasné. Hvězda jako když vyšije. Za měsíc a půl nám poslala na zeď FB její krásné psaní - že už to ví, že je prostě fakt hvězdou. Měla jsem z toho radost. Nejkrásnější pocit je prostě ten, když si na to člověk přijde sám. I když to ženám na semináři naznačím, stejně přijdou domů a v hlavě se jim rozjede kolotoč vzpomínek a indicií. A s tím i pochopení toho, kde a kdy ten svůj styl zavřely do šuplíku a schovaly ho i samy před sebou.

Tak jako u svého stylu můžeme ze svých představ o životě vypustit celých sedm osmin, které nejsou naše, a pokud po nich budeme toužit, radost nám nepřinesou, i když toho cíle dosáhneme, vystudujeme nějakou školu nebo se vrhneme do nějakého koníčku, který chceme dělat hlavou, ne srdcem - tak stejně je to s tím jídlem...

(str. 206)