Haas Michaela: Moc a síla dákiní

Dostat se do Ladaku je tou snadnější částí cesty. Při pohledu zpět těch dvanáct hodin nesmírného horka a neodbytné žízně v roztřeseném autobuse z Dharamsaly na letiště v Čandigarhu vypadá jako luxusní cestování - autobus se porouchal jen dvakrát. Teď se pro změnu letištní úředník netváří nijak nadšeně na zavazadla, která si Karma Lekshe Tsomo veze s sebou. Mají skoro padesát kilo nad limit, jelikož veze dvě stě metrů hnědého a žlutého plátna, které mniškám posílá přítelkyně z Bangkoku. Okouzlen její trpělivou a neoblomnou vlídností nakonec úředník dodává svolení: "K turistupm jsme shovívavější." Let z Čandigarhu do Le, starého hlavního města bývalého království Ladak, je úchvatný. Zasněžené vrcholky Himálaje se třpytí na slunci téměř tváří v tvář malému letadlu. "Jako kdybychom proplouvali skrz Šangri-la," říka Lekshe, která s úžasem sleduje krajinu, dokud se neobjeví smaragdové údolí Le a jeho rušné tržiště, a letadlo přistává.

Ale dostat se z Le do Zangskaru je něco úplně jiného. Buddhistky přebývají v mnoha zastrčených koutech naší planety, asi bychom však těžko hledali odlehlejší místo, než je údolí Zangskar, nacházející se v pouštní oblasti severní Indie u západního cípu Himálaje. Před mnoha staletími patřila tato měsíční krajina k Tibetu. Od Malibu v Kalifornii, kde Lekshe vyrůstala, je to opravdu velmi daleko. Přesto je odhodlána znovu navštívit školu pro mladé mnišky, kterou před více než dvaceti lety založila...

(str. 219)