Díaz Frank: Evangelium Toltéků

Quetzalcoatlův životopis je příběh duchovní osobnosti napsaný s úmyslem dodat hlubší význam jak jejímu životu, tak životu jejího lidu. Je to příběh člověka, který musí čelit pokušení, nezdaru a pádu a nato zvednout hlavu a pokračovat ve svatém poslání. V jeho přítomnosti vidíme odraz své vlastní duality. Ano, hledáme Boha, ale musíme s sebou přitom nést dobré vlastnosti i slabé stránky. To je podstata naší duality, kterou představuje toltécký symbol Quetzalcoatla - opeřeného hada, v němž se snoubí schopnost plazení a létání. Evangelium Toltéků je důležité nejen pro ty, kdo se zajímají o Toltéky a duchovní tradice, ale i pro ty, kterým jde o osobní růst.

Myslitelé

1. Došli k jinému místu, kde v odloučení přebývala skupina poustevníků. Dávno zapomněli na svět a živili se jen hlubokými myšlenkami. Dva z nich se slunili na kmeni padlého stromu.
2. Jakmile je Ce Acatl spatřil, popošel k nim, pozdravil je a zeptal se: "Otcové, co tady děláte? Co pohledáváte na téhle samotě, odloučeni od života jako bezvýrazné mrtvoly, zatímco jiní přicházejí a zase odcházejí?"
3. Nejstarší z asketů otevřel ústa a řekl: "Pane, hledáme moc třináctky, krásnou květinu! Pojďte s námi!"
4. Odpověděl mu: "Otcové, ten, pro něhož všichni žijeme, nestvořil nikoho tak skvostného, jako je orel, jenž leží, a nikoho tak dokonalého, jako je tygr, srdce hory. A i oni se podřizují jeho dílu!"
5. Asketa poznamenal: "Můj synu, i orel musí přestat křičet a tygr se vzdá svých barev. Rozliší někdo v domě tajemna, kde nás nikdo neočekává, naše tváře? Uzná naši práci? Zaznamená naše touhy?"
6. A pokračoval: "Pohlédni, poutníče, na ty, kdo se rychle unaví. Krása uvadá a radost se vyčerpává. Je-li pravda, že jsme přišli nasytit smrt, pak na ni můžeme čekat takto: bez hnutí a v tichosti. Proto jsme zde."
7. Ce Acatl začal couvat. Ale Tezcatlipocův duch vstoupil do asketů a naváděl je, aby jej pokoušeli otázkami. Ptali se ho: "Poutníče, můžeš nám říct, kdo jsi, odkud přicházíš a kam jdeš? Můžeš nám popravdě říct, co hledáš?"
8. Odpověděl jim: "Starci, jsem samotář. Přišel jsem a odešel jsem. Je na vás, abyste zvážili, zda to pro mě bylo snadné, nebo ne; vy, kteří se zdržujete stranou od lidí. Mé srdce puklo stejně jako jadeit, a přesto jsem stále naživu. Musím se zničit, kmeti; je to Jeho příkaz. Mám namířeno tam, kde se vzdouvá voda, abych se mu odevzdal."
9. Dále Ce Acatl řekl: "Chápete snad, o čem hovořím? Víte snad, proč lidé umírají? Jak se zde z člověka stane sirotek? Rozpomínáte se na zlatý prapor a světlo domu svítání? Já, hříšník, kajícník, tam mám namířeno.
10. Ten, pro něhož žiji, se přede mnou nakrátko skrývá, a já to stěží unesu. Jak mohu klidně čekat, když se vracím domů?" ptal se Ce Acatl.
11. Chvíli se na ně smutně díval a potom dodal: "Když hledáte své místo takovým odříkavým způsobem života, vaše činnost je zbytečná a vaše úzkost marná. Ach, vy rozjímaví, vy zahořklí! Jak můžete být klidní, když hodujete?
12. Život máme jenom jeden jediný. Jednoho dne se objevíme, a další noc zde již nejsme. Užívejte si mého přátelství; vy, kdo jste unaveni tímto světem! Utišujte zde svou bolest!" To jim pověděl.
13. Asketové neodpovídali. Stáli v tichosti, byli pohrouženi do svých myšlenek, tváře kamenné a těla mrtvolně ztuhlá. Ce Acatl nepozoroval, že by jeho slova slyšeli, a tak se vrátil ke svým lidem a společně odtud odešli...

(str. 236)