Dahlke Ruediger: Zvíře jako zrcadlo lidské duše

Při mnohých setkáních s nemocnými domácími zvířaty jsem měla nezřídka dojem, jako by mi do veterinární ordinace zvíře přivedlo svého majitele, a nikoli naopak. Dlouho jsem nechápala, že moje vnímání bylo správné. Nebylo to zvíře, kdo se nacházel v nouzi, nýbrž člověk. Pokoušela jsem se přijít fenoménu na kloub a kniha, kterou nyní držíte v ruce, zrcadlí můj s tím spojený proces uvědomování i nový přistup ve veterinární praxi. Mohu proto na základě některých velmi působivých příkladů ze svojí praxe ukázat, jak úzce spolu souvisí onemocnění domácího mazlíčka s životní situací jeho chovatele.Společně se vyvíjet, nikoli žít na účet zvířat

Prasata mají tak jemný čich, že podobně jako psi dokážou vyčenichat lanýže hluboko pod zemí. I prasata by bylo možno po vzoru psů vytrénovat k rozpoznávání rakoviny, což by podstatně podpořilo práci lékařů. Něco takového by bylo mnohem smysluplnější než prasata v rámci využití v medicíně zabíjet kvůli jejich srdečním chlopním. Vlastně by mělo být každému, kdo takovou pojistku v podobě srdeční chlopně přijme, jasné, že pro něj zemřelo zvíře. Prasata ovšem kvůli nám umírají v každém případě, a to ve velkém - šedesát milionů ročně jen pro německé konzumenty vepřového maa, z čehož se maso z patnácti milionů zvířat ještě jednoduše vyhodí... Zdá se, že na jedné srdeční chlopni už tedy nezáleží, dotyčný si ji přivlastní s naprostou samozřejmostí. Pro srdce příjemce ovšem na chlopni záleží velmi a nabízí se otázka, jak dotyčný s faktem, že pro něj zvíře přineslo oběť, zachází...

(str. 44)