Čagánek Michal: Malá

Jsou knihy, které sdělují a jsou knihy, které sdílejí. Alespoň já jsem si vytvořil takovouto pracovní hypotézu. A právě k druhým z nich patří další vnitřně nádherná kniha z pera Michala Čagánka spolupracujícího s hlavní hrdinkou, Blankou Novou. Na poselství knihy se zcela bezděčně a možná dokonce aniž byste to zpozorovali napojíte. Energii v ní skrytou pak možná pocítíte jako příjemné mrazení v zádech. Ve všem nám pomohou i niterné ilustrace Markéty Kotkové.

Kniha je o rozlišování podstatného a nepodstatného, důležitého a zbytného a provede nás jí sama Blanka, malé pětileté děvčátko. Pojďme se tedy naladit alespoň začátkem první kapitoly, uvozené velice pravdivou myšlenkou:

"Můžeš odložit svou cestu ke studánce na další den, potom však musíš počítat s mnohem větší žízní, kterou budeš hasit."

Říkají mi Blanka a na jaře mi přáli ke čtvrtým narozeninám. Nyní je podzim, stromy odevzdávají své plody. Stačí vzít do dlaně jablko nebo zralou švestku a člověk hned ví, že je tady správně, že věčnost trvá a bere na sebe bezpočet podob.

Uprostřed léta jsem poznala, že umím číst. Seděla jsem v parku pod stromem, starý jírovec mě rád chová ve svém stínu. Ráda se opírám o jeho kmen. V tom kmeni je dutina, do které se dá vlézt, když člověk chce a je dost malý na to, aby se do ní vešel, jako jsem já malá.

Nevstoupila jsem do stromu toho dne. Nevdechla jsem vůni rozpadajícího se dřeva pokrytého pavučinami jako zdi starého hradu. Neodloupla jsem kousek a nepodržela ho v dlani, dokud se nerozpadl v prach, který neodnesl vítr.

Seděla jsem pod stromem a vítr si hrál s mými vlasy. Četla jsem. Podle obrázků a podle toho, co jsem tolikrát slyšela z maminčiných úst, dokud tady ještě byla s námi a usmívala se na svět. Krásná jemná maminčina ústa, kterých je tak příjemné se dotýkat.

Nebyla se mnou toho dne. Jedině stromy šeptaly do větru. Šeptal vítr. Šeptal starý jírovec. Také já jsem šeptala, co bylo v paměti.

Příběh Malého prince, který opustil svoji planetu a přibyl na Zemi. Na Zemi byla poušť, v té poušti studna, ze které se dalo pít kdykoliv člověk pocítil žízeň. Avšak téměř nikdy z ní nepil, protože byla tak malá a poušť byla všude.

V té knize jsem četla. Z obrázků a ze vzpomínek. Na všechno ostatní jsem zapomněla. Na stromy a na vítr. Na maminčina ústa i na malé děvčátko, kterému říkají Blanka.

Pak najednou to bylo tady. Četla jsem. Nepřekvapilo mě to. Uvědomila jsem si, že to umím a že to umím už dávno.

Přečetla jsem celou knihu a začala číst znovu. Četla jsem nahlas, a co jsem četla, bylo živé a bylo Pravda.

Jako je pravdivý každý strom a každá květina, protože roste z vody a ze světla a po ničem jiném netouží, než být květinou, která roste, kvete a uvadá...