Brunton Paul: Tajná stezka (dotisk 9/2024)

Obsah knihy je zvláště cenný v tom, že autor píše z vlastní zkušenosti získané po mnohém putování a vydobyté vlastním hledáním. Předkládá v ní techniku duchovního sebeodhalení pro moderní svět. Vyjadřuje s nádhernou jasností pravdy, které jsou příliš často skryté pod těžkopádnými frázemi, obtíženými orientálními symboly a mystickými nejasnostmi. Přivítají ji všichni, kdo si uvědomují okamžitou naléhavost a současnou připravenost lidstva pro duchovní odhalení. Hluboce pociťovaná potřeba člověka ho připravovala pro sledování tajné stezky. Lidstvo dnes stojí u bran skutečnosti. Člověk se učí poznávat svět duchovního bytí a touží po něm. Každý, kdo cvičí tuto tajnou vnitřní cestu, může se stát rozsévačem pravého světla, může změnit sebe a tak se stát schopným měnit druhé.Divoch, který je nízko na stupni evoluce, nemá jiné myšlenky o "já" než jako o těle a jeho tužbách. Ale člověk na vyšším stupni evoluce, mentálně vyvinutý, začíná o svém těle mluvit přivlastňovacím způsobem, "moje tělo", neboť vycítil, že intelekt není o nic méně součástí "já" a ne méně důležitou částí než tělo.

Některá psychologové a filozofové neustále sledují otázku: "Lze oddělit mysl člověka od fyzického mozku?" Takovéto bádání zřejmě předpokládá pravděpodobnost, že mozek není nutně tvůrcem myšlenek, ačkoli se to povrchně zdá; mohl by být prostředníkem k jejich vyjádření.

Nicméně naše myšlení je v manželském svazku s mozkem, kterým se zabývají odborníci v anatomii, ale právě tak jako lidský sňatek někdy končí rozvodem, tak také je možný dočasný rozchod myšlení a těla. Tohoto výsledku se úmyslně dosahuje prostřednictvím hypnotismu na Západě a jógy na Východě. A v bádání abnormální psychologie a dokonce i spiritismu nalézáme dostatek důkazů, že mysl může existovat sama o sobě odděleně od těla...

(str. 62)

Osamocen, avšak blízký, nesmírně stár a sám,
sedí v nejvnitřnější svatyni chrámu
se složenýma rukama a božskou tváří.
Vědoucí, nevyzpytatelný, neznámý.
G.P.Williamson

Světci a mudrci, myslitelé a filozofové, kněží a vědečtí badatelé, všichni se již po staletí snaží porozumět záhadné podstatě lidské duše. Shledávají, že člověk je bytostí paradoxní; bytostí schopnou klesnout v nejtemnější propasti zla a přitom stejně schopnou vystoupit do nejvyšších míst vznešenosti. V jeho prsou nalézají dva tvory - jednoho příbuzného démonům a druhého příbuzného andělům. Člověk je tak podivuhodně utvořen, že ze své vlastní podstaty může vyvinout to, co je v životě nejznamenitější a stejně tak to, co je v něm nejvíce zavrženíhodné.

Jsme pouhými kusy oživené hmoty? Není člověk vyššího původu než tělesného?

Nebo jsme duchovní bytosti, zářící a od Boha pocházející, ale dočasně omezené a uzavřené ve svých tělech?

Nejsme, jak se mnoho lidí domnívá, nic více než dokonalejší opice s ošklivými povahovými rysy, které prozrazují náš původ, nebo jsme, jak jen málo lidí věří, nic menšího než zdegenerovaní andělé?

Máme být nebohou obětí Času, Má každý z nás oživit svůj temný kout země na krátkou chvíli a potom zmizet?

"Když se rozhlédnu, na všech stranách vidím jen hádky, nesrovnalost a nesvornost. Když svůj zrak obrátím dovnitř, nenalézám nic, než pochyby a nevědomost. Co jsem já? Z jaké příčiny odvozuji svou existenci? Do jakého stavu se vrátím? Jsem zmaten těmito otázkami. Začínám se domnívat, že jsem ze všech stran obklopen nejhlubší temnotou," napsal skeptický skotský myslitel, David Hume. Můžeme najít pravdivé odpovědi na tyto matoucí otázky? Člověk vrhá tyto otázky ve tvář života, a čeká... a čeká..., ale klesne do hrobu a nenalezne odpovědi. Nicméně bohové obdařili člověka inteligencí, vlastností, která je zcela schopna vypátrat pravdu o jeho vlastním jáství, ačkoliv může selhat, jeli postavena před hlubší záhadu Vesmíru.

To jsou záhady života, které mátly mudrce šedesáti generací a které jich budou mást ještě mnohem více. nejbystřejší mysli, nejschopnější pera a nejvýřečnější rty se těmito temnými hádankami zabývaly, ale lidstvo přesto stále tápe po odpovědích. Člověk - pochybující a zoufající postava - si pyšně vykračuje přes chladné pustiny tohoto světa a cynicky se vysmívá jménu boha. Ale zoufalství je ranou postižené dítě nevědomosti.

Bůh vkládá pravé světlo do srdce každého dítěte, které se narodí; toto světlo však musí být odhaleno. Ovinuli jsme kolem něho tmavé roušky, které nás zaslepují a my sami je musíme odvinout. Žádné volání, které vychází z hlubin upřímného srdce , nevyjde nadarmo, a je-li modlitba správně vyřčena, bude zodpovězena bohem v našem vlastním srdci.

Průměrný člověk vysílá svá chapadla k Životu, tápaje po své cestě k něčemu, co zcela dobře nechápe. A asi sotva si uvědomuje že, začne-li užívat svou inteligenci k vyřešení svého vlastního problému sebe sama, automaticky vyřeší palarelní problémy Boha, Života, Duše, Štěstí atd.