Brožová Marie: Zatoulaní andělé

Anděl lenošení

Sebevrahy dřív pohřbívali za hřbitovní zdí, ani na věčném odpočinku nesměli ležet vedle ostatních. Snad proto jsem jiná. Snad právě proto mezi ně nepatřím. Dívají se na mě s nedůvěrou. Nikdy jsem je sice neviděla, jak se spolu baví, ale přesto drží pospolu, všichni ti nadpozemsky krásní, okřídlení andělé, spojení vláknem tichého porozumění. Vedle nich vypadám jako dítě. Jenže i já mám křídla.

A pokud vím, paní profesorka nikoho z nich do Knihovny nepustila. Odemyká ji jen pro mě a já bych tu nejradši byla pořád! Jsou tu snad všechny knihy o přírodě, které kdy byly napsány, ale nejsou to obyčejné knihy. Když je otevřu, jsem v mysli všech těch geniálních fyziků, chemiků a přírodovědců, rozumím každému vzorci, jako kdybych ho sama vymyslela. A jsou tu i kdyby, které se ztratily, shořely nebo vůbec nebyly vydány, jako třeba poznámky Nikoly Tesly, tajné deníky Leonarda da Vinciho, Newtonovy zápisníky. A dokonce ani tyhle archiválie nepůsobí zastarale. Když je čtu, jako bych četla svůj vlastní deník s odstupem času. Když si jen vzpomenu, jak jsem se s fyzikou natrápila! Taky mě stála život. A teď si připadám jako chuďas, který náhodou našel pokladnici všeho poznání. Nabírám plné hrsti mincí a přitom vím, že je nebudu mít kde utratit.

"Za chvilku začínáme," vyrušila mě paní profesorka a cinkala svým těžkým svazkem klíčů, které patřily k mnoha dveřím. Bylo tu snad takových knihoven víc? Nebo jiných tajných místností? Pavilon byl rozlehlý, ale my jsme se pokaždé scházeli ve stejné třídě...

(str. 87)