Bílý Jan:: Zen v umění konstelací

"Konstelační ristretta" jsou krátké, do veliké hloubky jdoucí konstelace, které mají podobnost ze zenovými kóany - s paradoxními, dualitu vnímání překračujícími otázkami a úlohami, které byly zadávány adeptům zenu jako pomůcka k osvícení. Na příkladu 33 takových "ristrett" ukazuje autor, jak skrze bezpodmínečné přijetí toho, co je, je možné se dostat k samé podstatě našich životních těžkostí, porozumět jim a překonat je.

Konstelační příklady jsou vybrány z mnoha oblastí našeho života - zabývají se rodinnými, partnerskými, pracovními či zdravotními otázkami klientů a jsou doplněny komentáři, vysvětleními i krátkými kóany.

Jan Bílý ve své deváté knize spojuje učení svých dvou životních mistrů, indického mystika Osha a zakladatele rodinných konstelací Berta Hellingera, s radikálním přístupem zen-buddhismu. Setkáme-li se s tím, co je větší než my, hledáme-li smysl života, chceme-li se vymanit z neustálého hodnocení i sebehodnocení, mohou nám zenová "konstelační ristretta" sloužit coby výborný průvodce na naší cestě k větší celistvosti.

Nezávislost.

Eva: "Tak já ... bojuji s potřebou nezávislosti."
Jan: "Jsi závislá?"
Eva: "Ne. Nebo vlastně ... ano. Prostě jsem, závislá na potřebě být nezávislá. A s tím bojuji."
Jan: "To je docela složité. Nechtěla bys to nějak vysvětlit?"
Eva: "Ta potřeba být nezávislá tam je, ale já bych ji nejraději neměla. A mám to od dětství. Vždycky, když je někdo hodně blízko, tak dostanu pocit, že se na mě stává závislým. Že na mě visí. A já začnu utíkat. Protože - jsem závislá na pocitu nezávislosti."
Jan: "Dobře. Tak si vyber někoho za sebe a dalšího zástupce nebo zástupkyni za někoho, kdo na tobě visí."

To Eva dělá - za sebe si vybírá ženu a za toho, kdo na ní visí, muže. Oba staví čelem k sobě a asi tři metry od sebe. Zástupci se na sebe dívají a přibližně po dvou minutách zástupkyně za Evu vykročí směrem k muži a obejme ho. Muži se to líbí.
Jan: "Děkuji, vystupte z rolí."

Jan (poté co si všichni sednou): "Já teď poruším to, co jsem předtím říkal - a sice, že se o konstelaci nemá mluvit. Já ji tak trochu dovysvětlím. Z čeho máme největší  strach?"

(Hlasy z publika): "Z toho, nevědět. Nejistota. Z bolesti. Před autoritou. Před smrtí ..."

Jan: "Všechno, co říkáte, má společný základ. Když se narodíme, tak pokud máme trochu štěstí, to vypadá takto." (Staví do prostoru muže a ženu vedle sebe jako rodičovský pár a sedá si k jejich nohám; zády se opírá o své rodiče.)
"Nyní jsem úplně maličký a oni (ukazuje na rodiče) jsou velcí. Jenže brzy přijde do té věci nesoulad. Já začnu rozvíjet své vlastní ego, svou osobnost, a ta chce mít věci pod kontrolou. Začnu růst a sílit, což znamená, že začnu pomalu ale jistě učit své okolí i sebe kontrolovat. Do jisté míry tak opisuji vývoj lidstva - od primátů, kteří se neustále báli šelem, zimy, bouřky, hadů, prostě všeho kolem, k civilizovanému člověku, který vše kontroluje do té míry, že myšlenku na to, co stále ještě nemá pod kontrolou - totiž smrt - dokonale vytěsnil. Smrt je poslední tabu v naší společnosti.

Jakákoliv závislost nám ovšem tento pocit kontroly bere. Jenomže - my nikdy nemůžeme dosáhnout naprosté nezávislosti. Už proto, že jsme děti našich rodičů a na systémové úrovni oni navždy zůstanou větší, neboť nám dali život a my jim ho nemůžeme vrátit, abychom se dostali na stejnou, ontologicky nezávislou úroveň."

(K Evě): "Já v té konstelaci, v té osobě toho, kdo na tobě údajně visí, viděl tvého tátu. Nebo možná, symbolicky, oba rodiče. Po jisté době dorůstání a oddělování se, která možná vrcholí pubertou, odstěhováním se od rodičů a založením vlastní rodiny, je nutné se podívat na to, zdali je možné rodiče a vlastně všechny předky opět přijmout. Přijmout je coby velké, z pozice malého. To je téměř spirituální výkon, s logikou to nemá nic společného. Prostě uznat, že něco je tak velké, že nejenže před tím neuteču, ale že to ani nemohu kontrolovat. A to jde - v konstelaci - pohybem k nim. Rodiče, táta nebo máma, se nikdy nepohybují k dítěti, jednoduše z toho důvodu, neboť jsou větší. Je to dítě, které si je musí "vzít", které musí dokončit ten často přerušený pohyb k nim. Potom se nám velice uleví. Pak můžeme lehce umřít; někdy v budoucnosti. Ale především můžeme potom žít, v přítomnosti a docela svobodně."

Mrtvý táta.

Adam: "Mám strach, že ve výchově syna dělám nějakou chybu. Synovi je patnáct a je v pubertě. Docela hodně.

Těžko se s ním můžu bavit - jakoby neslyšel. Můj táta umřel, když jsem byl malý, a tak mi občas chybí nějaký návod, jak ti s tím mým synem mám dělat,."

Jan: "Tak si vyber zástupce pro sebe (Otec) a pro syna (Syn) a postav je do konstelace tak, jak to cítíš."

To Adam dělá a staví oba zástupce frontálně na vzdálenost asi dvou metrů. Hned po stavení do role se Syn malinko pootočí a dá si poněkud vyzývavě ruku v bok a vysune směrem k Otci bradu.

Jan: "Že je v pubertě, to je tedy vidět."

Otec poněkud znejistí. Po jisté chvíli měření sil mezi ním a Synem jde k němu:

Jan: "Podívej se na svého syna a řekni: 'Ještě stále tě přeperu.'"

To Otec dělá. Pak se ptám Syna, jak je na tom.

Syn: "Než řekl tu větu, tak jsem byl na koni. Teď jsem z něho spadl."

Vybírám ještě jednoho muže a stavím ho za Otce.

Jan (k Otci): "To za tebou, to je tvůj táta." (Po chvíli): "Řekni svému synovi: "Kdyby můj táta žil, když mi bylo patnáct, taky by mě ještě přepral."

To Otec (zástupce za Adama) dělá. Je dlouhé ticho.

Oba, Otec a Syn mají najednou slzy v očích. Syn přistoupí k Otci a beze slov ho obejme.

Jan: "Děkuji, vystupte z rolí."

(str. 26)