Bílý Jan: Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni

Jedno z největších očekávání ženy v partnerství vězí především v tom, že muž neodejde, že u ní a s ní zůstane. Jinak řečeno: Je docela přirozené pro ženu, muže držet. Zaprvé potřebuje muže, aby hlídal před jeskyní, když ona uvnitř vychovává mláďata. A za druhé ví, že "tam venku" na něj číhá nebezpečí, nepřátelé, ale i kumpáni, alkohol a cizí ženy. Jenže právě to, že žena muže drží, mu připomíná, jak ho držela jeho matka, která 1. nechtěla zůstat sama a 2. instinktivně věděla, že pokud ho jednou pustí, už se jí nevrátí, aspoň ne takový, jaký odešel. ("Vždyť je to ještě dítě!")

Chytrá žena-horákyně tohle ví, a tak pouští muže na moře. Na nebezpečné moře, do nebezpečné divočiny, případně i do nebezpečné společnosti jiné ženy. A to i tehdy, když je potom nucena sedět na břehu a čekat, zdali se jí muž vrátí. Pro mužský princip (samozřejmě i pro ten v ženách) je totiž nekonečné a nebezpečné moře nezbytné a jeho volání se nelze ubránit, i když se ho zároveň bojíme. Potřebujeme přetrhat pouta k mámě, odejít, potkat kdesi v tmavém lese nebo na rozbouřeném moři smrt a zažít život mimo domov. Jen tak se můžeme vrátit. Možná, že to ještě chvíli bude trvat, možná že se nevrátíme vůbec, neboť někde uprostřed krajiny padneme. A možná, což je pro vědomou ženu-bohyni asi to nejbolestivější, zůstaneme u sousedky.

Jenomže pouštět muže na moře a čekat, až se vrátí, samo o sobě pro vztah třetího stupně nestačí. V okamžicích, kdy je muž doma, je nutná odvaha ženy se ozvat, když je "nezapnutý", jak to jedna žena v semináři trefně vyjádřila. Když je nepřítomný, neprezentní, když ho žena "necítí". Nešetřit ho, roztrhat nefungujícího muže jako bohyně Kálí na kousky a ponechat na něm, zdali přežije. Mnoho mužů to dneska neustojí, protože vyšli ze cviku. Ale to vás, ženy, nesmí odradit. Jde o to, stát se čas od času zase "mrchou", která se stará jen o svůj prospěch a která, a to je na tom to hlavní, není na prezenci muže (nebo jeho ochotě, lásce či pomoci...) závislá...

(str. 50)