Allen Tui: Vlnka

Ale Čvacht najednou ztratil zájem o hru na chytání mraků.

"Přestaňte," nařídil.

Ozvěna zabrzdila a vířením ploutví se udržovala v jedné poloze.

Čvacht se jí nehybně držel na hřbetě. Očima přelétl horizont a pak se jeho pohled zastavil na jednom bodě ležícím západním směrem.

"Něco se děje," řekl, "plavte k ostrovu Akarama."

Ostrov jim rostl před očima, jak se k němu blížili.

"Rychleji,", řekl Čvacht. "Rychleji!"

"Tak se snaž nebrzdit," řekla Ozvěna, "a pevně se drž."

"Čvacht se co nejlépe rozprostřel, aby snížil hydrodynamický odpor. Ozvěna zrychlila.

"A proč k Akaraně?" zeptala se, když plavali.

"Potřebují nás tam."

"Kdo nás tam potřebuje? Neslyšela jsem žádné volání."

"Tak buď zticha a plav."

Ozvěna plavala tak rychle, jak jí její náklad dovolil. Řítila se oceánem a probíjela se všemi vlnami, které se jí postavily do cesty. Když Vlnka vystřídala Ozvěnu v čela, Čvacht se jako vždy přesunul na hřbet vedoucího delfína.

Točík měl nepravidelný tep a už dlouho necítil žádnou bolest. Ale každý sval v matčině těle byl napjatý, když mu drásala tělo svými zuby ve snaze vrátit ho zpátky do života. Točíkův osud se zdál neodvratný a ostatní delfíni začali mít o jeho matku stejné obavy jako před chvílí o jejího syna.

Stroha a já jsme viděli, jak se Točíkova duše odpoutává od Azuru a připravuje se k letu.

Čvacht dorazil na místo v oslnivém oblaku vodní tříště. Byl stále na hřbetě Vlnky a v jejich brázdě je sledovalo mnoho serafů...

(str. 42)