Woodmanová Marion: Závislá na dokonalosti

... Utrpení jednotlivce není o nic menší než utrpení společnosti. Bez posvátných rituálů, které by obsáhly a transformovaly strach a vinu, člověk podléhá osamělosti, a když je izolace příliš velká, upadá do nevědomí. Dříve hrdina (odvážný mužský duch) využíval svou sílu k přemožení pudů. Styděl se za kapitulaci ve válce. Bál se podlehnout a padnout do milující náruče ze strachu, že ztratí sám sebe. A naše civilizace je plodem jeho odvahy.

Mužský princip (u mužů i žen), v minulosti zcela nepostradatelný, dnes již není zdravým, silným egem, ale nemilosrdnou silou vůle, která si neváží muže, zvířete ani boha, o ženě nemluvě. V rámci krvavé oběti, kterou je třeba učinit, se musíme této síly vzdát, ačkoli člověku, jenž žije ve zběsilém úprku, stále něčeho dosahuje a nemá vůbec prostor na to, aby miloval, může připadat, že se vzdává samotného života. Jak říká Jung: "Kde vládne láska, tam není touha po moci; a kde je moc na prvním místě, tam chybí láska." Jedna z mých analyzantek to popisuje takto:

Pokouším se přestat s vytvářením nekonečných seznamů. Snažím se být méně zkostnatělá. Jsem odhodlaná nechat věci, aby se děly. V šest hodin se vracím domů s odhodláním, že začnu psát, že jen budu, sama pro sebe. Vejdu do bytu, spatřím ten prázdný prostor, zaslechnu ticho, vycouvám a prásknu dveřmi. Není to strašné? Mé bytí závisí na někom jiném. Musím pořád něco dělat, protože jinak mi ten příšerný hlas začne šeptat do ucha: "Nejsi šťastná. Nic nedokážeš. Vůbec nezáleží na tom, jestli píšeš. Kdo vlastně jsi? Nejsi žena. Chlapi s tebou zacházejí jako s kusem hadru. Dostáváš přesně to, co si zasloužíš. Klidně bys mohla být mrtvá. A víš, co by ti napsali na náhrobek? "Narodila se, umřela, nikdy nežila."

... (str. 186)