Vostrý Mirek: Muzikant na jezeře - povídky

... Bohouš neodpověděl.

Líba se na chvilku zamyslela. "Sejmi," přikázala.

"Proč?"

"Neptej se a sejmi."

Bohouš byl dost dlouho ženatý na to, aby poznal okamžik, kdy je potřeba poslechnout. Sejmul.

Kočičák.

Líba zamíchal, a Bohouš znovu sejmul.

Kočičák.

A znovu, a tak dál. Pokaždé.

"To není možný," prohlásila Líba. "Míchej, teď snímá já."

Kulová desítka. 

Bohouš zamíchal znovu.

Zelený svršek.

Sobota večer

"Hele, Libuš, nebude ti vadit, když se odkulím do postele?" sondoval hned po večeři Bohouš, kterému se už delší dobu klížily oči. "Se mnou by dneska stejně žádná zábava nebyla, dokonce ani kdyby sis chtěla dát další partičku lízanýho."

"Neboj, to rozhodně nemám v úmyslu. A víš co? Včera jsem si vystačila sama, tak to ještě jeden večer vydržím. Klidně jdi spát."

Bohouš se vděčně zvedl od stolu. Chápající žena, která v takový situaci nemá jízlivý poznámky, to je hotovej poklad, pomyslel si.

"Tak dobrou."

Už byl na odchodu, když si Líba na něco vzpomněla. "Počkej chvilku."

Ne, teď opravdu ne, dyť já tady usnu vestoje. Poslušně se ale vrátil, sesunul se na židli a čekal.

"Celý odpoledne jsem přemejšlela o tom tvým kočičákovi," začala na Bohoušův vkus trochu moc zeširoka. "A napadlo mě tohle: my nevíme, proč si tě tak oblíbil, ale když už to tak je... vono to celý zní jako nebetyčnej nesmysl, a já na karty nevěřím ani trochu..."

Nemohla bys to zkrátit, aspoň trošičku, zaúpěl v duchu Bohouš, musím honem do postele.

"... je ale evidentní, že se ti snaží něco říct. Ne tedy ten kočičák, to on nemůže - aspoň doufám. Ale někdo nebo něco ti to chce říct. A my bysme možná mohli zjistit, co to je. Jako co ta karta má znamenat." ...

(str. 113)