Vožeh Samuel: Proč jsme na světě?

... Počáteční důvěra vedoucí k mému rozhodnutí pro cestu je často spojena s tím, čím mě poselství oslovuje. Cítím v sobě rezonanci, když čtu citáty zmíněné v úvodu, protože něco ve mně zná tuto lásku. Nebo vidím, že v mém životě na tomto světě neexistuje žádná opora, a hledám - možná v hlubokém zoufalství - něco, co člověku poskytne pevnou půdu pod nohama. Třetí možnost pro rozhodnutí vydat se na cestu může vyplynout z touhy poznat něco nového, ze zvědavosti nebo z potřeby prožít během vlastního života co nejvíce dimenzí lidské existence.

Důvod nebo motivace, která mě přiměje vydat se na cestu, je méně důležitá než rozhodnutí, že chci jít.

Kam cesta vede?

Vede ke mně. Místo, které poskytuje oporu nezávisle na vnějších okolnostech a na mém vnitřním rozpoložení, nemohu najít venku, u jiných lidí, institucí, náboženských škol nebo díky určitým životním podmínkám. Opora, které mohu důvěřovat, musí být ve mně. Jinak není nezávislá na okolnostech a jiných lidech. Cesta začíná, jestliže tomu, co tito muži a ženy říkají, propůjčím důvěru. Oni zakusili, že toto místo patří k jejich lidskému bytí, k jejich existenci jako člověka na tomto světě. Já jsem člověk. To, co říkají, proto znamená, že toto místo se nachází i v mém nitru. Jestliže jim dám důvěru, potom věřím a důvěřuji tomu, že mou prapodstatou, z níž povstávám, je láska - bezpodmínečné přijetí