Šíp Staňková Zdeňka: Děti jsou taky lidi (2. přepracované vydání)

Ukázka:

Můj názor na zákaz tělesných trestů zákonem

Pokud bych se musela nějak politicky definovat, řekla bych, že se považuji za libertariánku (osobní svobodu a autonomii vnímám jako svou ústřední hodnotu) a voluntaristku (všechny vztahy mají být vzájemně dobrovolné). Ve skutečnosti bych šla ještě dál a v mém ideálním světě by neexistovaly žádné zákony ani státy. Jak by to na světě v tom případě vypadalo, je otázka, která opět přesahuje rámec této knihy, ale zajímá-li vás to, doporučuji, abyste si zmíněná klíčová slova vyhledali.

Nikdy jsem nebyla a nebudu bojovnicí za zákaz tělesných trestů zákonem. Můj ideální svět je ovšem v nedohlednu, a proto přijímám jako lepší variantu alespoň onen tzv. deklarativní zákon, který laicky řečeno formuluje, jak věci jsou nebo mají být, ale nestanoví postihy. Je to jistě nadějnější, než byl dosavadní stav, kdy ministr práce a sociálních věcí otevřeně říkal, že plácnutí, pohlavek a facka není násilí a že je takové jednání vůči dětem v pořádku. Jako nejdůležitější ale stále vnímá osvětu, i proto se intenzivně věnuji své iniciativě Děti jsou taky lidi a vy právě teď čtete již druhé, upravené vydání této knihy.

Věřím tomu, že každý rodič, který své dítě bije, byl kdysi malým dítětem, které bylo vychováváno podobně, a jiný způsob rodičovství si buďto nedovede představit, nebo si ho představit umí, ale nedává mu smysl. Samotnému se mu možná nedostalo empatie, bezpodmínečného přijetí, porozumění a naplnění jeho potřeb. Jakkoli je pro mě často velmi těžké hledat v sobě pro takové rodiče soucit a pochopení, vím, že to nedělají proto, že by byli zlí. Jsou jen hluboce zranění, jejich vlastní bolest je tak velká, že jí nedokáží čelit, a proto nemají přístup k empatii a vcítění se. Nejsou schopni pochopit, co svým dětem dělají a jaké to může mít následky. Nikdo z nás nechce pohlédnout do černé díry, kterou si nosíme v sobě a z níž prýští tolik bolesti, studu a viny. Je velmi těžké takový pohled unést a ti z nás, kteří to zvládli, ví, jak je to náročné a bolestivé.

Obviňování rodičů při léčení našich vlastních traumat nepomůže. Mohli bychom totiž pokračovat dál do minulosti po celé generace ...

(str. 291)