Příběh o velbloudovi, který se chtěl zbavit krásy

Ah, dobrý den, příteli. Rád vás vidím. Tak vy byste chtěl slyšet příběh? V Kambodži... to je zajímavá volba. Čas od času k nám vítr přinese střípky prastarých příběhů, které se ale někdy až děsivě podobají událostem v našem světě. Takový příběh má sílu ukázat nám, že i podivné události mají svou logiku, i když někdy zvrácenou. Pojďme si tedy sednout. Udělám vám čaj z ibišku. A teď mi dovolte, abych se ponořil do vyprávění.

Příběh o velbloudovi, který se chtěl zbavit krásy

Představte si krajinu, kde se poušť potkává s bujnou džunglí. V té džungli žili všichni – lvi, tygři, sloni, opice a tisíce dalších tvorů. Každý měl své místo, svůj úkol. Ale na okraji té džungle, v pustině, žil velbloud Šedohněd, tvor s hrbem, který mu všichni vyčítali. „Proč máš tak velký hrb?“ smáli se mu sloni. „K čemu ti je? Vypadáš jako bys spolkl horu.“ A opice ho škádlily, že vypadá jako dvě spojené bytosti. Velbloud měl krásné, dlouhé řasy, které mu chránily oči před pískem, ale opice mu zase říkaly, že vypadá jako přestrojená velbloudice.

Šedohněd byl osamělý a zatrpklý. Chtěl se zbavit všech těch věcí, kvůli kterým si ho dobírali. Chtěl být jako ostatní. Jednou, když se slunce opíralo o obzor, uslyšel od moudrého hada, že v daleké jeskyni žije guru, který umí proměňovat věci. Šedohněd se tedy vydal na cestu. Po mnoha dnech a nocích došel do jeskyně, kde meditoval guru Pavoučák. Ten se na velblouda podíval a povídá: „Vidím tvou nespokojenost. Chtěl bys být jako ostatní, viď? Chceš být krásný a rovný jako tygři a lvi. Dobře, dej mi deset kilo suchého jehličí a já ti pomohu.“

Velbloud jehličí sehnal a guru ho přeměnil. Nechal ho projít kouzelným kruhem a na druhé straně stál velbloud, který vypadal... no, jako velbloud s narovnaným hrbem. Vypadal podivně, ale cítil se lehčeji. S radostí se vrátil do džungle, kde se pochlubil. A lvi a tygři ho opatrně přijali, protože se jim konečně tolik neposmíval, a brzy zjistili, že dokáže unést velká břemena. A to se hodilo.

Velbloudova diktatura

Ale něco se změnilo. Šedohněd se stal vůdcem. Ne králem, ne. On se stal Vůdcem, který věděl nejlépe, co je správné. A to, co se mu nelíbilo, se snažil změnit. Měl hlubokou nenávist vůči kráse a odlišnostem, které mu kdysi tak moc vadily. Prohlásil, že krása je zlo a že jediná pravá krása je v užitečnosti. Začal s lvy. Ti měli krásnou hřívu, symbol síly a vznešenosti. Šedohněd prohlásil, že je to zbytečné chmýří a že lvi by měli být holohlaví, aby byli praktičtější. A tak je donutil si hřívy oholit.

A lvi, kteří byli zvyklí následovat, ho poslechli. Brzy na to přišla řada na tygry. Jejich pruhy, symbol krásy, ladnosti a predátorské dokonalosti, byly podle Šedohněda zbytečným plýtváním. „Na co jsou vám pruhy? Jen vás prozrazují. Musíte se jich zbavit. Budete šedí, jako já, a tak budete užiteční.“ A tak donutil tygry, aby se natírali blátem.

A co teprve opice? Ty se mu kdysi posmívaly nejvíc. Jejich barvy, jejich veselé dovádění, to vše bylo zakázáno. „Radost je zbytečnost. Přemýšlejte o práci, o tom, co je důležité! Všichni se oblékněte do šedého listí a začněte stavět silnice!“

A tak se džungle změnila v šedé a smutné místo. Velbloud byl v centru toho všeho. Byl tak posedlý svou představou, že všechny donutil k práci, i ty nejmenší. A tak se stalo, že myši, které dříve jen hlodaly semena, musely začít stavět domy. To vedlo k paradoxu. Myši sice stavěly, ale byly tak malé, že musely používat obří listy, které jim padaly na hlavy a oni kvůli tomu byli neustále v bezvědomí. Takže nic nepostavily, jen se válely v listech.

A co velbloud? Už to nebyl Šedohněd, ale "Velký Stvořitel". Hrb se mu zase začal tvořit. A jakmile si toho všiml, velice se naštval. Začal pronásledovat všechny, kteří měli jen náznak hrbu. Ti co měli jen malý hrbáček, museli být nuceni jej skrývat. Byla to paradoxní situace, neboť velbloud, který chtěl odstranit svou odlišnost, se stal tvůrcem světa, kde každý musel být odlišný od sebe sama, aby se podobal jemu.

Poučení z příběhu

Tento příběh, příteli, nám ukazuje, že když se snažíme potlačit svou vlastní podstatu, můžeme se stát něčím, co je ještě horší. Velbloud měl krásné, praktické řasy, díky kterým viděl v poušti, a hrb, který ho držel při životě. Ale ze své hluboké frustrace ze sebe samého se rozhodl, že zničí vše, co mu připomínalo jeho vlastní bolest.

Šamanská tradice nás učí, že každý tvor, každá bytost, má svůj vlastní dar. A tento dar je součástí celku. Velbloudova síla byla v jeho odlišnosti. Místo, aby ji přijal, potlačil ji a pokusil se ji zničit i v ostatních. A tím vytvořil svět, ve kterém už nikdo nemohl být sám sebou.

Vidíte, příteli, vše, co je potlačováno, nakonec vybublá na povrch, a to často ve zdeformované podobě. A tak i zvelbloudova hřbetu se znovu začal tvořit hrb, který se vrátil, protože to byla součást jeho přirozenosti. To se ale velbloudovi nehodilo, protože to připomínalo to, co se mu nelíbilo na sobě a začal to pronásledovat. Přesně to se stalo i Pol Potovi. Z chudého venkovana, který se cítil odstrčen, se stal diktátor, který nenáviděl krásu, inteligenci a vše, co bylo jiné. Protože to mu připomínalo jeho vlastní frustraci a pocit, že není dost dobrý. A tak zničil nejen sebe, ale i celou zemi.

Ale teď k tomu slíbenému vtipu. Slyšel jste ten o velbloudovi, který vešel do baru? Barman se ho ptá: „Proč tak dlouhý obličej?“ Na to velbloud odpoví: „To je proto, že se mi ten hrb zase vrací!“

Má to nějakou odezvu ve vašem srdci? Přemýšlejte o tom. A příště, až uvidíte velblouda, nechte ho být. Krása je v oku pozorovatele. A teď se napijte. Ibiškový čaj je skvělý na pročištění těla i mysli.