Pohádka o malém semínku naděje (setkání s násilnou energií)

Bylo nebylo, v jednom starém domě s křivolakými chodbami a vrzajícími schody, žila jedna moudrá babička Sára se svými dvěma vnoučaty, malou Eliškou a ještě menším Jakubem. Doba byla těžká, plná stínů, které se plížily městem a hledaly, koho by pohltily. Ale babička Sára, ta věděla, že i ty nejčernější stíny nemají šanci, když se člověk drží světla. A jejím světlem byly právě děti.

Jednoho chladného rána, kdy se venku válela mlha hustá jako duše zapomenutého předmětu, se ozvalo ostré klepání na dveře. Babička Sára, jejíž aura svítila i v té největší tísni, okamžitě věděla, co to znamená. „Rychle, dětičky mé, jako veverky do doupěte!“ šeptla a ukázala na hromadu peřin, které vypadaly jako nadýchané mraky. „Teď budeme hrát na spící medvědy. Kdo se pohne nebo zakašle, ten prohraje pohádkový poklad!“

Eliška s Jakubem, ačkoli cítili, že tohle není obyčejná hra, se bez váhání zanořili pod peřiny. Bylo tam teplo a tma, jako v bezpečné jeskyni. Srdíčka jim tloukla jako bubínky při šamanském rituálu, ale snažili se dýchat pomalu a klidně, jako když vítr šeptá v listí.

Do pokoje vešli dva muži v uniformách, s tvářemi kamennými a očima, které nic nevyjadřovaly. Prohlíželi každé zákoutí, každý kousek nábytku, jako by hledali ztracený poklad, který tam ale nikdy nebyl. Jeden z nich si všiml hromady peřin. „Co to tu je za horu? Spící obr?“ zahučel a kopl do ní botou.

Pod peřinami se to maličko zachvělo. Jakubovi se chtělo kýchnout. Bylo to takové to svrbivé kýchání, co se nedá zastavit. Eliška, která už byla v jiné reinkarnaci zvyklá na podobné situace, si uvědomila, že to je kritický okamžik. V rychlosti popadla Jakubovu ručičku a jemně mu prstem poškrábala nos, přesně tam, kde ho to nejvíce svědělo. Jakub, překvapený tímto nečekaným „útokem“, zapomněl na kýchání a jen zamrkal.

„Jen staré harampádí,“ řekl druhý muž a mávl rukou. „Nikdo tu není, jen prach a staré deky.“ A tak, aniž by tušili, co se skrývá pod tou horou peřin, odešli.

Když se dveře zavřely a kroky utichly, babička Sára se usmála. „Tak co, moji malí spící medvědi? Kdo vyhrál pohádkový poklad?“

Eliška s Jakubem se vyhrabali zpod peřin, očička jim zářila. „My! My vyhráli!“ vykřikli radostně. Babička je objala a vtom okamžiku si uvědomila, že ten poklad není nic materiálního. Byl to život, naděje a ta maličká jiskřička radosti, která dokáže prozářit i ty nejtemnější časy. Věděla, že i karma se nakonec projeví a spravedlnost se navrátí. Energie dobra vždycky převáží.

--OW--