Novotná Renáta: 100 Darů Života

Při objednání do 3. 6. 2026 přidáme jako prémii zdarma knihu "Zázraky mysli" od Russella Targa.

Kniha 100 Darů Života vznikla z prasklin. Z míst, kde život bolí, a přesto jimi prochází světlo. Tvoří ji sto textů, které můžete číst jeden po druhém - nebo je otevírat tam, kde vás zrovna život zastaví. Každý dar tvoří uzavřený celek a je pozvánkou k uvědomění, osobnímu poznání a návratu k sobě, k radosti a štěstí...

Ukázka:

Dar 90 - Strážce myšlenek

"Myšlenky jsou semínka reality. Co zasadíme, to vyroste."

Existuje mocná síla, která řídí náš den, naší náladu, naše volby, naše vztahy - přesto o ní téměř nemluvíme a často si ji ani neuvědomujeme.

Naše myšlenky.

Každý den nám jich projde hlavou tisíce, některé studie říkají deset tisíc, jiné přes padesát tisíc. Ať je číslo jakékoi, jedno víme jistě - většina se opakuje a většina není vědomě vybraná.

Kolik z nich vychází z naší volby a kolik z nich je jen ozvěna včerejška, minulých let nebo cizích hlasů? Opakující se myšlenky vytvářejí náladu, návyky, životní pocit. Ne ty nové - ty staré, které se k nám stále vracejí.

Někde hluboko v nás se pak rodí otázka: "Opakuji to, co mi slouží... nebo jen přežvykuji včerejší obavy?"

Jak připomíná William Shakespeare: "Oplakávat oplakané jen zve další trápení." Není třeba stále bědovat nad tím, co už bylo - protože mysl, která se vrací k bolesti, znovu ji tvoří.

Myšlenky, které zraňují,l není třeba opakovat. Nemusí v nás růst.

A tak je dar stát se strážcem svých myšlenek. Nesnažit se je potlačovat. Jenom je vidět - a vybírat si, které necháme vstoupit do svého dne.

Tento dar ke mně přišel pokojně - ve chvílích, kdy jsem si uvědomila, že realitu kolem mě vytváří odraz mého vnitřního světa, že to, co si často myslím, formuje můj prožitek života.

A že největší moc, jakou mám, není ve slovech ani v činech, ale v tom, kam pouštím svou pozornost ...

(str. 375)

Dar 27 - Modlitba

"Modlitba umožňuje let vzhůru."

Modlitba není jen náboženský rituál. Je to rozhovor duše s tím, co ji přesahuje.

Okamžik, kdy se srdce dívá vzhůru, když duše rozpíná křídla, aby se dotkla hvězd a odevzdala své prosby i vděčnost nekonečnému nebi.

Ať už modlitbu nazýváme prosbou, vděčností, přáním nebo pouhým tichem, vždy je to spojení - nit mezi člověkem a Božstvím, mezi zemí a nebem.

Jako dítě jsem si myslela, že modlitba je vyhrazena těm, kdo věří v určitou víru, že musí mít slova, rituál, pravidla, formu. Časem jsem pochopila, že modlitba je mnohem víc - stav bytí.

K modlitbě není třeba kostel ani kniha. Stačí přítomnost. Pouhá chvíle, kdy se v nás něco otevře, kdy přestaneme vysvětlovat a začneme cítit.

Někdy se modlíme, aniž to víme - když se bojíme, když děkujeme, když milujeme, když stojíme v úžasu nad krásou života.

I ti, kteří nevěří v Boha, se někdy modlí. Protože modlitba není jen o víře v náboženství, ale i o víře v něco většího, než jsme my sami - přiznání pokory, uznání zázraku života.

Moment, kdy se všechno utiší, kdy přestaneme něco chtít a začneme jen být, kdy se z prosby stává poděkování a očekávání důvěra.

Modlitba nemusí mít tvar slov. Může být dechem, pohledem do nebe, hladivým pohybem ruky po tváři člověka, kterého milujeme. Může být písní, úsměvem. Může být i slzou.

Okamžikem, kdy si duše klekne, i když tělo stojí.

Někdy bývá modlitba to jediné, co nám zůstává, jediná možnost rozhovoru a jediná možnost úlevy.

A dostane se nám odpovědi - ne vždy slovy, ale v obrazech, náhodách, synchronicitách. V té jemné přítomnosti, která se dotkne srdce a ujistí: "Slyším tě."

Modlitba a meditace jsou dvě strany jednoho projevu duše.

V modlitbě mluvíme se Stvořitelem či Vesmírem - s tou vyšší mocí nad námi - šeptáme svá přání, otázky, bolesti i vděčnost. V meditaci se ztišíme, abychom mohli slyšet, co k nám přichází.

Když obojí plyne v rovnováze, vzniká posvátný rozhovor - ne skrze slova, ale skrze vibraci přítomnosti.

Modlitba není prosba o zázrak - ona sama je zázrakem. Když se modlíme, nemluvíme jen my sami. Mluvíme spolu se vším, co v nás žije - s nadějí, se strachem, s láskou, s klidem. A někdy už ani nemluvíme. Jen spočíváme v Jeho přítomnosti, v Jeho odezvě nám ...

(str. 100)

Dar 85 - Odvaha být viděn

"Nejtěžší není být nejlepší. Nejtěžší je být pravdivý - a dovolit světu, aby to viděl." 

Někteří z nás žijí v mylném přesvědčení, že být vidět není žádoucí, že svět je místo, kde je lepší se skrýt, držet křídla složená, hlas ztišený, duši zabalenou do bezpečí.

Možná proto, že život nás někdy učil, že je bezpečnější být nenápadní než být celí a otevření, že je jednodušší se skrývat než riskovat, že si nás někdo všimne.

Ale v té nenápadnosti se skrývá bolest. Bolest duše, která ví, že se narodila zářit, a přesto dlí ve stínu.

Skrývat se je možná pohodlnější, ale není to život ve své plnosti. Je to pouhé čekání na něj, otálení ve strnulých představách lepších zítřků.

Odvaha být viděn nezačíná na pódiu. Začíná uvnitř nás. V pohledu do zrcadla, kdy si dovolíme stvrdit: "Toto jsem já. A takto sem přicházím. Se svým světlem i stíny, se svou něhou i silou, as tím, co už kvete - i s tím, co se teprve učím rozvíjet."

Odvaha není bezchybnost a dokonalost. Odvaha je přítomnost a ochota vykročit strachu navzdory.

Rozhodnutí - nebudu svým vlastním sabotérem, nebudu ze sebe dělat bezvýznamnou bytost. Už ne.

Vykročení na cestu, která hlásá: "Být viděn znamená být skutečný."

Ne kvůli obdivu - ale kvůli své celistvosti.

Ukázat tvář bez ochranného zbarvení. Ukázat hlas bez roztřesení v hrdle - nebo právě s ním. Ukázat cestu, i když není rovná, i když je plná výmolů a zatáček.

Být viděn neznamená být hotový. Znamená to být skutečně živý. A někdy se ta největší odvaha skrývá jen za hlasitým pronesením pár slov: "Tady jsem."

Odvaha být viděn je i odvaha být milován.

Někdy přijde kruté nepochopení. Někdy drásající ticho. Někdy bezcitná kritika.

Ano. Ale ještě horší může být, když se neukážeme nikdy a naše duše a osobnost zůstanou neprožité. Když se se zatajeným dechem schováváme, schovávají se s námi i naše unikátní dary.

A svět v tu chvíli ztrácí něco, co mohl skutečně milovat - a my nenávratně ztratíme sami sebe, protože být viděn není akt ega, ale akt lásky. K sobě. K životu. K tomu, proč jsme přišli.

Když nás svět uvidí, duše se nadechne. A možná největší pravda je tam - bojíme se ne proto, že by nás svět mohl nepřijmout, ale protože jsme ještě my sami sebe nepřijali plně, pro sebe jsme svoji náruč ještě zcela neotevřeli.

Ale když se dokážeme přijmout, když dáme výpověď vnitřnímu kritikovi, nemusíme se bát zraňujících pohledů druhých, protože ten nejdůležitější pohled, který má tu moc to převážit - ten náš - už spokojeně potvrzuje "Vidím tě. A přijímám."

Nebýt viděn přináší holé přežití. Být viděn dává barvitý život. Volba je na nás.

Ale abychom mohli světu něco dát, musíme před něj nejprve předstoupit.

Nelze naplnit své poslání, pokud zůstáváme v koutě, nebo očekáváme, až nás někdo vyzve.

Světlo se nešíří ukryté v krabici. Slovo, které se nevysloví, nepohne duší. Dar, který se neodevzdá, neotevře srdce druhých.

A tak odvaha být viděn není jen o nás. Je to i o tom, abychom nepřestali být nositeli toho, co nám bylo dáno a svěřeno.

A zůstává tu ještě jedna podmínka - "conditio sine qua non" - bez které nelze být skutečně viděn: tím nejdůležitějším krokem, když vstupujeme na Jeviště Světa, je vidět i tam venku jako první - Sebe.

Nepřehlížet se. Nesnižovat se. Nevymazávat se. Neodkládat svou hodnotu v naději, že si jí někdo všimne sám.

Být viděna začíná tím, že se vidím já - a nezhasínám se, když přijde můj čas zářit.

Introspekce

Kde se ještě schovávám? Před kým nejvíce? A proč? Co ve mně touží být viděno? Jaký malý krok můžu udělat dnes, abych byla víc přítomná ve světě?

Integrace 

Dnes udělám jednu věc, která mě přivádí o kousek blíž k viditelnosti

• napíšu slovo, větu, příběh
• sdílím fotografii svého dne, ne dokonalosti
• podělím se o myšlenku, která chce být vyřčena
• obléknu si barvu, která mě odhaluje, ne skrývá

Obávám-li se udělat velký krok, udělám alespoň malý - v barvě doplňku. Vezmu si třeba zářivou šálu nebo rtěnku, která provolává: "Tady jsem!"

A při tom si šeptám tiše, ale odhodlaně: "Dovoluji si být viděna. Není proč přežívat ve stínu. Lepší je zářit na světle."

(str. 354)