Nešťastné přání a zelená povodeň (o zlaté rybce)

Tady je pohádka o nešťastném přání pro zlatou rybku:

Nešťastné přání a zelená povodeň

Kdysi dávno, v malebné chaloupce na okraji hlubokého lesa, žil starý lesník jménem Jarmil. Jarmil nebyl jako ostatní lidé. Nehonil se za bohatstvím, mocí ani slávou. Měl rád klid, vůni jehličí po dešti a šepot větru v korunách stromů. Jeho jedinou, opravdovou vášní byla příroda. Každý list, každá kapka rosy, každý mechový polštářek pro něj představoval zázrak.

Jednoho slunného odpoledne, když Jarmil jako obvykle seděl u břehu tůně a pozoroval hbité vážky, ucítil lehký tah na svém starém rybářském prutu. Vytáhl ho a ke svému překvapení zjistil, že na háčku se třepetá malá, zlatá rybka. Nebyla to však jen tak ledajaká rybka. Její šupiny se třpytily jako tisíce drobných hvězd a z jejích očí vyzařovala podivuhodná moudrost.

„Milý lesníku,“ promluvila rybka hlasem jemným jako šumění listí, „prokážeš-li jsi mi službu, že mne pustíš na svobodu, splním ti jedno přání.“

Jarmil, ač překvapen, zůstal klidný. Nebyl to žádný hlupák. Slyšel už nespočet pohádek o nešťastných přáních. Věděl, že si nemá přát „uspokojit ženu, aby měla zámek“ – to vedlo jen k dalším a dalším nárokům. A rozhodně si nepřál „nechat si přirůst klobásu k nosu“ – taková pitomost by ho akorát zesměšnila. Jarmilova mysl byla naplněna láskou k přírodě, a tak se mu v hlavě zrodil zdánlivě dokonalý plán.

„Zlatá rybko,“ řekl Jarmil s hlubokým nádechem, „mé přání je prosté. Přeji si, aby se veškerá zelená hmota na zeměkouli zdvojnásobila!“

Zlatá rybka na něj pohlédla podivuhodným pohledem, který Jarmil nedokázal rozluštit. Pak se tiše zableskla a zmizela zpět do hlubin tůně.

Zpočátku se zdálo, že se nic nestalo. Jarmil pokrčil rameny a pokračoval ve svém dni. Ale pak, den po dni, začal pozorovat změny. Travní stébla se zdála silnější, listí na stromech bylo sytěji zelené a křoviny se rozrůstaly s neuvěřitelnou rychlostí. Všechno zelené se skutečně zdvojnásobovalo.

Zpočátku to bylo krásné. Svět byl najednou sytější, zelenější, plný života. Vzduch byl svěží a čistý, plný vůně pryskyřice a vlhké země. Jarmil se radoval, procházel se lesem a kochal se tou nesmírnou vitalitou.

Brzy se však krása začala měnit v problém. Tráva rostla tak rychle, že se nedala sekat. Zahrady se proměnily v neprostupnou džungli plnou divokého plevele, který dusil veškerou úrodu. Stromy se rozrůstaly do takových rozměrů, že jejich větve prorážely střechy domů a jejich kořeny zvedaly chodníky a silnice.

Lesy se staly neprostupné. Staré cesty zarostly za několik dní, divoká vegetace se plazila po domech, zakrývala okna a ucpávala dveře. Lidé se snažili s touto zelenou lavinou bojovat. Káceli, sekli, hrabali, ale bylo to marné. Za každým posekaným kusem zeleně vyrostly dva nové.

Města se ztrácela pod přívalem listí, popínavých rostlin a mechu. Ulice byly neprůjezdné, budovy se hroutily pod tíhou zeleně. Sluneční světlo se jen stěží dostávalo na zem. Všude panovalo vlhko a šero.

Zvířata, která Jarmil tak miloval, začala trpět. Byl to paradox. I když měla dostatek zeleně k jídlu, nemohla se pohybovat. Pastviny byly zarostlé, dravci nemohli lovit, býložravci se ztráceli v nepřehledné změti rostlin. Mnoho druhů vyhynulo, protože jejich přirozené prostředí bylo zničeno přemnoženou zelení.

Lidé se stáhli do malých, izolovaných komunit, bojujících o přežití. Jídlo docházelo, protože nic nemohlo růst pod tou hustou vrstvou. Všude panoval zoufalství a beznaděj.

Jarmil, sedící ve své zarostlé chaloupce, sledoval z okna, jak se svět proměnil v zelené peklo. Jeho touha po zeleném a bujném světě se proměnila v největší kletbu. Pochopil, že jeho přání, ač se zdálo neškodné a plné dobrých úmyslů, ignorovalo křehkou rovnováhu přírody. Toužil po více, ale zapomněl, že příliš mnoho čehokoli, i toho nejkrásnějšího, může být zničující.

Svět se stal jednou obrovskou, neprostupnou, zelenou masou, která pohltila všechno ostatní. A Jarmil, starý lesník, si uvědomil, že ani to nejlepší přání nemusí být moudré, pokud člověk nerozumí hlubším souvislostem. Zlatá rybka mu sice splnila přání, ale zároveň mu dala lekci o pokoře a úctě k přirozeným zákonitostem světa.

Jarmilova pohádka je ponaučením, že i ty nejlépe míněné záměry mohou mít katastrofální následky, pokud nejsou zváženy všechny aspekty. Co myslíte, jak by se dalo takovou katastrofu zvrátit, nebo by byl svět odsouzen k zelené záhubě?

--OW--