Morin Baptiste Jean: Astrologia Gallica aneb Francouzská astrologie,1+2

Poznámka: cena je za oba svazky dohromady (samostatně neprodejné).

Historický kontext a překlad Astrologia Gallica

Samotná rozsáhlá práce Jeana Baptisty Morina nevznikala lehce. Více než 30 let ji psal sám autor, vydána tiskem byla až roku 1661, tedy pět let po jeho smrti, díky zájmu a finanční podpoře polské královny Luisy Marie Gonzaga. Byla sepsána v čase velikánů Galilea Galilei, Tychona de Brahe, Johanna Keplera a Placida de Titi, ale také v čase buly Urbana VIII. proti astrologům a v čase rostoucího vlivu myšlenek filosofa a přírodovědce René Descarta (+1650). Nastupující osvícenství současně posilovalo materialistický náhled na svět. Uvedené kulturně-historické okolnosti, velký rozsah  (850 stran formátu A3) a latinský jazyk přispěly k tomu, že toto Morinovo dílo vyšlo pouze jednou a až téměř do konce 19. století o něj nebyl zájem. Teprve po oživení astrologie v posledních létech 19. a od počátku 20. století se postupně začíná řadit mezi inspirační zdroje astrologů dnešní doby...

(z předmluvy k českému vydání)

20. kapitola - O smyslové žádosti a kolikanásobná je

Poté co duše smyslovým vnímáním uchopila vnímatelný předmět, vynesla o něm soud, posuzujíc jej podle vnímatelného dobra nebo zla; tehdy se jím tatáž duše zabývá svou další schopností, která se nazývá smyslová žádost. Touží po něm, jestliže byl posouzen jako dobrý neboli milování hodný, děsí se ho, jestliže byl posouzen jako zlý neboli nenáviděný. Tyto dvě schopnosti, smyslové vnímání a smyslová žádost, se obecně v člověku nazývají nižší část duše. A ačkoli filosofové říkají, že tato žádost je dvojí, totiž toužebná, která je kvůli získání dobra snadno unášena skrze touhu, lásku, rozkoš, a hněvivá, která je k dobru unášena těžko nebo obtížně, a to skrze činnosti naději, odvahy a hněvu, přece je z hlediska jsoucnosti žádost jen jediná. Neboť smyslové dobro, což je předmět odpovídající smyslové žádosti, je sice snadno pochopeno, ale obtížně získáváno. Tak jako téže smyslové schopnosti přísluší posuzovat smyslový předmět jako dobrý nebo špatný, tak bude také též žádostivé schopnost náleže žádat si přítomnost nebo nepřítomnost posouzeného. Jedno i druhé je tedy žádáno na způsob dobra, které je předmětem k vyrovnání žádostivosti.

Kromě vnímání smyslového předmětu a vynesení soudu o něm, jak to bylo řečeno výše, nezasahuje žádná další činnost jiné schopnosti duše nebo výše zmíněné smyslové schopnosti, kterou by byla uváděna do pohybu nebo vymezována žádostivost k žádání nebo odmítání dotyčného předmětu, ale je účinně uváděna do pohybu duší, což je očividně zřejmé z toho, že smyslová schopnost působí pouze imanentně. Tedy neuvádí žádostivost účinně do pohybu, neboť nemůže být uvedena do pohybu ani objektivně, ani představou nebo vnějším smyslovým předmětem, neboť žádostivost sama je neschopná poznávání...

(str. 147)