Logos 2021/2022

Z obsahu:

• V zrcadle imaginace (Jindřich Veselý)
• Jiný rozměr: kvalita (Peter Brook)
• Historické fáze ve vývoji hermetismu (Milan Nakonečný)
• Větrný mlýn: výklad reliéfu pekařství Poilane (Roman Kořan)
• Hermetický problém soli (Aaron Cheak)
• Snění o bezpečných nápodobách historických transmutací (Ondřej Lesák)
• Člověk ve dne v noci (D. Ž. Bor)
• Hovor při západu slunce (D. Ž. Bor)
• Volám Tě (Jakub Hlaváček)
• Dopisy Aloise Mailandera Gustavu Meyrinkovi (přeložil Milan Kolář)
• Kámen v oválné misce (Ladislav Puršl)
• Nepřeji si, abych byl pitván (Zuzana Zadrobílková)
• Blázen (Chrysogon Alexandr Kubíček)
• Obrazy La Inthonkaew a jejich korespondence s tarotovými kartami (Ondřej Sekanina)
• Putování do skryté země (Jindřich Veselý)

Kámen v oválné misce

I.

Byli jsme v prostoru, kde se dávno nic nedělo... Zřejmě to byl starý a nefunkční tovární komplex, nebo opuštěná nemocnice ... mnoho chodeb a místností, ale vše bylo prázdné, nikde žádní lidé ani žádné předměty. Procházeli jsme tím prostorem pomalu, snad lze říci, že opatrně.

Zelenošedé stěny, hrubé betonové podlahy, prapodivně zohýbané profily, neukončené příčky vytvářející neuzavřené místnosti; samý stín, čas od času matné světlo zářivek či velkých osamocených halových svítilen. Někde velmi vysoké stropy, jinde zas jen malé, nízké a úzké průchody...

Každé místo bylo sledováno dlouhým nehybným záběrem, jak si ho má mysl staticky prohlížela, a přesto si pamatuji ta místa jen na základě pohybu v nich... ta, kde jsme chodili, krčili se, prostupovali, zírali do tmy... ale kdo jsme my, kteří tu jsme? A proč jsme tady, hledáme něco, nebo jen procházíme?

V zapouzdřeném pocitu exilového stavu vím, že musíme být tiše - skrýváme se před něčím a někdo nás sleduje, nebo se skrýváme před sebou a zároveň hledáme sami sebe? Po dlouhém putování se objevuje široká předělová táhlá chodba s kovovým oknem z mnoha dílů na konci....

Uprostřed chodby je vchod, který vede do jakéhosi předsálí s několika malými odvislými prostory. Na konci předsálí jsou vidět Dveře. Dveře jsou jiné než ostatní dveře v prostoru, mají dvě křídla, rozpínají se do stran, mizí a objevují se jako živé. Zastavujeme se tam, je tma.

Víme o Dveřích, ale stejně je to, jako by Dveře věděly o nás. Čekáme... když nespím, pozoruji struktury na stěnách, chodím po nich očima. Dveře na sobě žádnou strukturu nemají, jsou celistvé, a přestože je pokrývá patina, uvnitř je vidím jako lesklé, vyčištěné do planoucí oceli.

Zvednu se a bloudím jako v polospánku - na zemi leží postava, první, kterou ostře vidím: je to má matka, zdá se, že je vzhůru, ptám se jí, nevím přesně na co, ale silné je vědomí onoho ptám. Odpovídá mi, že měla dojem, že byla mrtvá, a že tam leží, protože byla za Dveřmi nebo že byla ve Dveřích...

Náhlé prozření, že jsme tu tři: má matka, má žena a já. Matka byla ve Dveřích první, žena je tam nyní a já tančím na ostnu přítomnosti schovávané do kabátu rozpomínání: každý do Dveří vstoupil tak, aby o tom ostatní netušili, a možná jsme tam byli všichni v jiném čase naráz, aniž bychom o tom vzájemně věděli...

...

(str. 109)